Petra Nachtmanová - autorské stránky

Ukázka 1

Na nádraží čekala Inka a cpala se tvarohovým pirohem. V ruce držela ještě sáček s dalšími jídelními zásobami. Čerstvě koupenými.

„Taky ti je tak blbě?“ ptala se s poloplnou pusou.

„Jo, ani nepovídej,“ mávla na ni rukou.

„Už abysme to zvládly a jely zase domů. Nechceš piroh?“ Zvedla sáček s třemi dalšími kousky a Věře zase poskočil žaludek.

„Ne, fuj, ani mi to neukazuj!“

Každá měla jinou reakci na stres. Věra nemohla pozřít ani sousto a naopak Inka se musela přecpávat. Nevýhodou bylo, že Věra Inku nechutenstvím nedráždila, zato ona ji přílišnou chutí děsně mučila. Musela se dívat jen tak do kolejí pro odreagování.

Správný vlak našly bez problémů. Inka byla znalec. Jezdila každý víkend vlakem za mamkou. Zasedly do první třídy a odložily si tašky nahoru. Šlo o tašky s náplní na celý měsíc, ne na tři dny.

„Škoda, že nás nejede víc najednou. Byla by sranda.“

„Však my přežijeme. Líp hned první než až někdy mezi posledními. Ivana naschvál onemocněla. Pojede sama v dalším termínu. Nezávidím jí. No a uklízečka Vovsová dala radši výpověď. Prý z ní nikde nebudou dělat blbce.“

„Hmm. Školení rozložili na měsíční termíny, aby se vystřídala celá země a využila výhod nového školicího zařízení. Jen témata kurzů se budou lišit. To víš, pro nás skoro vysloužilce dají asi nějaké základní znalosti. A Ivaně nezávidím.“

„Základ nebo pokročilý, stejně nás vyrazí, kdy budou chtít.“

Uvelebily se naproti sobě do sedaček a vlak se rozjel. Při pohybu Inka zaregistrovala zvláštní vůni.

„Sis kvůli tomu koupila nový parfém, jo?“

„Nový?“

Věra se v duchu zarděla. Přičichla si k sobě a trochu se začervenala. Ráno se zapomněla navonět, jak jí bylo zle. Bohužel, ani sprchový gel Bublana nepředčil medvědí dávky osvěžovače.

„Ne, to je starej. Ležel roky zapomenutý ve skříňce koupelny. Náhodou jsem ho našla a vyzkoušela. Voní blbě?“

„Ne, voní hezky. Připomíná mi lesní vůni, maliny, ostružiny…“

„Spíš smrčky, prostě jehličí. Původně byl fialkový, ale z dlouhého uložení mu naskákaly bodliny.“

Napadlo ji ještě, zda nemohla cítit houby. Zatuchlé houbové hnízdo. Přerušila rozjímání nad lesní přírodou a pořádně si prohlížela kamarádku.

Ince se zvedl žaludek.

„Tedy, mně je fakt blbě. Člověk by řekl, že mu oblíbený jídlo zahladí stres, a ono nic. Možná jsem si měla koupit větší zásoby.“

„Běž se vyzvracet, uleví se ti.“

„Ne, já nikdy nezvracím. To by byla škoda, ne?“

„To jo. Kolik jsi jich snědla?“ Mrkla na igeliťák ze zbylým pečivem.

„Pirohů?“ Mávla rukou. „Jenom dva, ale doma jsem snědla dva chleby s paštikou, velkou čokoládovou tyčinku, tři cucavý bonbóny a koblihu od včera.“

„Jaks to prosím tě stihla?“

„Tak… trhavě jako šelma.“

 

 

Ukázka 2

Věra vyšla na zahradu a přivítala se. Ihned si převzala Marušku a po několika ušišlaných slovech se obrátila na dceru.

„Iduš, už se změnil tvůj názor na muže?“

„Na jaký muže?“

„Na eventuální Maruščiny otce.“

„Jo, tak na ty jo.“

„No, bezva. Dáme se do shánění ženicha.“

„Já ale neřekla, jestli se můj názor změnil k lepšímu, nebo k horšímu.“

„Horší už být nemůže, ne? Naposledy jsi tvrdila, že všechny chlapy zabiješ při útoku se zbraní hromadnýho ničení.“

„Aha, tak to už jsem zapomněla. Nyní jsem se vrátila k tradici mučení. Useknu jim hlavy a napíchám na kůly.“

„Hlavně ne na kůly od našeho plotu. Jo, mám pro tebe překvapení. Zájemci o tvoji ruku jsou stále ve střehu.“

„Mami, prosím tě, nesháněj mi žádný ženichy! A hlavně ne z tvýho rodnýho sídla. Tady fakt nikoho neobjevíš…“

„Né? No vidíš, asi jsem měla šťastnou ruku. Objevila jsem rovnou tři poklady. Přijdou hodovat, tak se s nimi blíž seznámíš.“

„Mami, ty jsi fakt hrozná. Chceš, abych všechny muže nenáviděla až do smrti?“

„Ne, naopak. Čím víc se s nimi budeš stýkat, tím víc si je zamiluješ. Respektive se v houfu zájemců objeví alespoň jeden, co ti pohne srdcem na správnou trasu.“

 

Ukázka 3

„Jsem těhotná.“

„Těhotná?“

„Slyšíš dobře.“

„S kým?“

„S kým asi?“ mračila se a pěnila zuřivostí, jak se tupě ptá a kroutí hlavou: Omyl, to je omyl!

„Se mnou?“

„S tebou! S kým myslíš? Nevychloubal ses náhodou, že máš mrštný a vtíravý spermie?“

„Já?“

„No, kdo jinej? Nezapírej… Myslíš, že jsem nějaká běhna? Děvka, co dá každýmu?“

„Ne, Iduš, neříkám, že chodíš s každým. Mno, ale no… překvapilo mě to.“

„Nevím, proč sis tedy nevzal aspoň gumu, když jsi teď tak překvapenej.“

„Co s tím uděláš?“

„Já?“

„No, kdo jinej?“ ptal se po jejím vzoru.

„My, Marku. My uděláme. Je to naše společná práce, takže se z toho nechtěj vykroutit.“

„Ido, vždyť by to nějak šlo… potrat?“

„Ne!“ odpovídala chladně.

„Adopce? Víš, kolik lidí by mělo zájem? Ještě bysme… bys na tom hodně vydělala… Sehnal bych solidní zájemce.“

„Ne!!!“ přitvrdila chladností.

„Proč nechceš nic zjednodušit? Proč si komplikovat život?“

„Copak je dítě balík? Zabalí se a pošle? Seš praštěnej? Já se nechci vzdávat ničeho mýho.“

„Vidíš, tím se celá věc vyřešila. Je tvoje!“

Ukázka 1

Okamžitě rovnám záda. Zapomínám na zdravotní problémy a pevně věřím, že dosud nepatřím do tříděného odpadu. Stojím v pozoru a nespouštím pohled z krasavce. Že by zázrak? Na co se myslívá, nedaleko bývá?

„Dobrý podvečer. Už jsme tady, paní Miluško. Táta jde hned za mnou,“ promlouvá hodně milým hlasem a okukuje si pytle narvané krmivem.

„Slečna, žádná paní,“ vypadává ze mě úplně samo. Najednou mám ohromnou potřebu zdůraznit vlastní svobodný stav.

Předvádí svůj neodolatelný úsměv a chystá si svaly. Spiklenecky mrká a vrhá se na pytle s krmivem. Nebere jen jedno velké balení, ale rovnou tři kusy! Vypadá, jako kdyby nesl prázdné obaly, jak lehce mu odsejpá nakládka. Vladěnu zírání na mužský bicepsy nebaví. Venčí Bulíka na tanečním plácku. Nejspíš chce, aby to alespoň se zpožděním pořádně pohnojil soupeřům, když se vítězství připsalo jinému machrovi. Doufám, že vydrží venčit ještě dlouho. Hodlám se nerušeně seznámit. Nechci, aby mi Bulík s paničkou zasahovali do případné taktiky podle návodu: „Jak sbalit prvotřídního frajera během několika minut!“

Bohužel, zatím mne žádný originální balící fígl nenapadá. Civím na mladíka a nemůžu se nabažit pěkně pěstěných svalů a dokonalých křivek těla. Ani tvář nemá chybičku. Seslalo ho božstvo nejvyšší kategorie. Nejde o žádnýho podřadnýho fotbalistu z vesnice. Ochechulákův syn perfektně zapadá do první světový ligy.

Najednou mi je veškerý čas ukradený. Přeji si mít kouzelnou hůlku a přičarovat si stokrát tak velký náklad. Mohl se kolem mě promenádovat do půlnoci!

„A jak dopadl fotbal?“ ptám se zvídavě, i když vesnické honitby za míčem mne zajímají stejně jako koprovka na talíři.

„Ále, škoda slov. Mizerná remíza.“

„Lepší než prohra, né?“

„Mohli jsme vyhrát. Soupeři začali slibně, Hugáč se dostal krátce po úvodním hvizdu do brejku, ale dal tak lehkou střelu, že se brankář nemusel míče ani dotknout. Krátce nato přišla naše chvíle. Spoluhráč Bělohrádek se řítil po chybě Upíka ze strany, ale střela vyprášila akorát rukavice brankáře. Další šance se naskytly až v druhý půlce zápasu. Gólman Patrik provedl odkop, ale náš nováček Pítrs netrefil prázdnou branku ani z dvaceti metrů. Idiot! Klíčový moment utkání nadešel v dalších minutách. Naše blesková akce končila Bělohrádkovou přízemní dělovkou z pokutovýho kopu. A gól, gól, gól!“

„Tři najednou?“

„Ne, jeden. Ale radost byla mnohonásobná. Každý řval gól, gól, gól…“

„Aha.“

„Na trávníku se začalo hodně kmitat. Nadšení nás naladilo k vrcholným výkonům. Moje tvrdá rána prosvištěla nad brankou soupeře. Bohužel, štěstí zaparkovalo jinde. Prosadili se soupeři. Jeden z nich utekl po pravé straně, přesná přihrávka dorazila až před bránu. Naše obrana zaspala a gól byl v naší bráně. A do konce zápasu se rozehrávalo hůř a nikdo se už z dalšího zásahu do branky neradoval.“

„Šmankote, takový drama!“ reaguji na podrobnou reportáž. Tolik informací o fotbalu nevstřebám ani do Vánoc! A líčil jenom remízu. Mít na kontě výhru, musel by mě pozvat na rande k dovypracování detailní zprávy z místa dění.

„Jak se jmenuješ?“ ptám se odvážně a brzdím fotbalovou nálož. „Třeba bychom po tobě mohli pojmenovat nějaký krmivo pro dost krásný psy,“ snažím se oslnit a dávám pozor, abych nezrudla. Přímá otázka se dočkala jasné odpovědi.

„Leoš.“

Odpověděl krátce. Nepomohl mi ani o fousek. Doufala jsem, že ho taky napadne nějaká myšlenka k prohloubení seznámení, ale druhá půlka mýho proslovu ho viditelně absolutně nezajímala. Jo, kdybych po něm chtěla pojmenovat fotbalový stadion, tak by mne určitě začal okamžitě líbat a možná by odpřísáhl i spojení do manželské ligy.

 

 

Ukázka 2

Stáli jsme tu společně. Já a můj idol z přízemí! Ženatý, ale živý.

„Chichichi. Ahoj, krasavče. Málem jsem tě přehlídla,“ spouštím odvážnou mluvu a netoužím vpadnout do domova úplně sama. Alkohol mi omámil normálně uvažující smysly. Klidně mu tykám a s ním jsem si stoprocentně netykala. Stal se ze mě výbušný tajtrlík.

„Já ne. Nepřehlídnul a ani nepřeslechnul.“

„Snad jsem nezpívala…“

„Ne, jenom nahlas vykřikovala: Počkej, počkej… tak čekám.“

„Ale…“ na chvíli jsem se zamyslela. Nevím, zda jsem stoprocentně něco křičela, ale jestli jo, tak určitě ne na něho. To by mne přece vlastní mozek nemohl udělat, abych se tak ztrapnila.

„To nebylo na tebe, ale na taxikáře.“

Nesčetněkrát mne již napadlo se zmocnit Kovandových tělních partií a urvat mu i duši. A nyní se vymlouvám na taxikáře. Měla jsem lhát a říct mu pěkně od plic, že musel počkat, abych si s ním konečně něco důležitého ujasnila.

„Aha, promiň. Aspoň ti otevřu, asi by ses netrefila.“

„Ale jó, trefila. A vůbec nevadí, když už tady stojíme. Neseznámíme se?“

„Moc rád.“

Kovanda se usmál. Zapomněl na odemykání hlavního vchodu a udělal krok ke mně. Asi myslel seznámením i pořádné sblížení. Na chvilku mi ztuhla krev v žilách.

„Jsem Bára Knoflíčková. A kdo jsi ty?“ odvážila jsem se ho zeptat rozjařeně ve značně podnapilém stavu po návratu z firemní oslavy. Taky byl někde v noci courat, ale na rozdíl ode mě vypadal střízlivě. Možná se jen zdržel v práci, až do tří do rána.

„Mirek Kovanda. To je moje pravý jméno. A nevadí, žes mi řekla falešný! Stejně tě znám, Miluško Malvodová. Je ti 29 let, bydlíš v pátým patře. Nejsi vdaná ani zadaná. Nemáš žádný děti. Nesnášíš kapající kohoutky, šampón v očích, polykání prášků, vstávání do sedmi hodin ráno a ananasový dort. Miluješ pistáciovou zmrzlinu, punčový dort, šumění moře a lesa a pořádně pohodlnou postel!“

Rozkašlala jsem se. Hrané kašlání dokázalo zamaskovat rozpaky. Najednou jsem byla úplně při smyslech. Šok mne postavil na pevnou zem. Kde o mně vytáhl tolik informací? Přestala jsem s hraným nastydnutím, protože se mi zvedal žaludek.

„Ehm. My se ale neznáme,“ zabreptala jsem a přerušila hovor, abych nekoktala z překvapení.

„Jen od vidění.“

„Vím, že jsi ženatý a dál…. dál už nic. Proč o mně víš tolik informací a já akorát tu jednu?“

„Některé ženy ze seznamu potenciálních partnerů ihned vyškrtají ženáče.“

„Co tím chceš říct? Dokonce víš, že se mi líbíš?“

„To jsem nevěděl…“

„Hm, tak jsem ti prozradila něco, co jsi nikdy vědět neměl.“

„Proč? Zvedla jsi mi ego.“

„Nepotřebuju žádnýmu chlapovi zvedat ego!“

Ukázka 1:

Sobotní večer představoval naprostou idylku. Seděli jsme u chajdy v osadě U zapadlý studny. Vlastně kluci seděli. A my s Jelenou ležely na matraci o dost dál od ohně. Opíraly jsme se o lokty, abychom nepřišly o tak nádherný výhled.

„Stejně je to paráda. Muži se od pravěku celkem změnili. Podívej, jak se starají o oheň i o kus žvance. Ženy odpočívají a mohou pozorovat jejich dobře vypracované křivky,“ povídala Jelena nadšeně. Ano, koukaly jsme, jak nám opékají buřty. Dandy se sám nabídl. Prý, když dostal tak pěkné dárky, zasloužíme si odměnu.

Jenže idylka večera skončila mnohem dřív než za svítání, kdy pošlapeme několik kiláků na vlak.

Otáčení klacku nad ohněm je přimělo k přemýšlení. Něco jim dosud scházelo. A tak se na nás Dandy podíval s neodolatelným úsměvem.

Jelena mu laškovně zamávala a mrkla na něho. Natočila se ke mně a šeptala mi. Nechtěla být nikým jiným vyslyšena a odhalena.

„Vidíš? Omámila jsem ho dortem. Kdyby dosud nezrušili otroctví, určitě by se dobrovolně nechal najmout do mých služeb. Prozradím ti, že bych byla moc hodná otrokářka. Strašně milá a chápavá. Fakticky.“

„Koukám. Dandy ti brzy začne skládat poklony.“

Sama jsem se lekla, jestli jsem nevyřkla něco moc nahlas. Vzápětí se totiž okolím rozléhal Dandyho mužný hlas.

„Jeleno? Nejúžasnější Jelenko, můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně. Ptej se.“

Jelena se posadila. Chtěla lépe slyšet. Napodobila jsem její posed a taktéž nastražila uši. Půjde vůbec o slova určená veřejnosti? Neměli by si spolu zalézt aspoň někam za strom s mohutným kmenem?

„Jeleno, skákneš pro vodu?“

„Pro vodu? Proč?“

„Proč asi. Voda je základní lidská potřeba.“

„No, dobře. A kam? Tady jsou poblíž veřejný umývárny?“

„Ne, dole teče potok.“

„Potok? Není to nebezpečný?“

„Když tam nespadneš a nezkazíš vodu lakem na vlasy, lakem na nehty a maskovacími sajrajty, tak zaručeně všichni přežijeme.“

„A co já?“

„Co ty?“

„Jak přežiju já? Stmívá se. Pod svahem bude ještě větší tma. Dole budu úplně sama. Strachy se ani nehnu a možná i počůrám.“

„Hele, to mi je úplně jedno, co tam uděláš. Hlavně dones vodu dřív než o půlnoci.“

„Připadám si jak Maruška, co musí ke dvanácti měsíčkům.“

„Neboj se. Dole fakt nikdo není. Ani jeden z dvanácti měsíčních mužů. Vezmi kámošku s sebou. Celou cestu budete žvanit a ani vám nepřijde, že už jste u vody a plníte prázdný nádoby.“

„Jsi nějakej vtipnej.“

Jelena se rozčílila. Odzvonilo relaxační chvíli s televizním programem zaměřeným na muže v akci.

Pomalu jsme vstaly z matračky, protáhly záda a ještě chvíli pozorovaly pánské osazenstvo. Ne, ani se na nás nekoukli. Navíc se jim vůbec nechtělo říct, že si dělali srandu.

„Zatracený život. Doufám, že se v dalším narodím jako chlap!“ křikla naštvaně a sebrala pět čutor ze země.

Jelena se dala do rázných kroků. Sotva jsem jí stačila. Jo, člověka umí rozčílení pěkně rozparádit. Klidně zvládne i maratónový běh za rekordní čas. Cestou nezapomněla mluvit. Stěžovala si.

„Spletla jsem se! Od dob pravěku to jde s chlapama čím dál víc z kopce. Vybrali si sedavou práci a nás posílají ke všem čertům. Aby jim náhodou neupadly nohy, co?“

Poslední větu zařvala dost nahlas.

 

Ukázka 2

Vítězně na něho několikrát ukázala prstem. Potom se postavila a protáhla se. Jak tak otáčela trupem na obě strany, rozzářila se štěstím.

„Už jde.“

„Kdo?“ ptali se kluci, protože seděli zády k místu, odkud vycházelo psí stvoření.

„Pejsek.“

„Aha.“

Nejevili zájem. Na rozdíl od Jeleny. Ta si Rumbana zamilovala od prvního pohledu. Šel úplně sám. Měl vyplazený jazyk a namířil rovnou k misce s vodou. Jeleně jiskřily oči. Rumban byl obyčejný kříženec něčeho většího a hodně chlupatého. Připomínal ovci zkříženou s bernardýnem a ještě s vlčákem. Jelenina nová láska neznala meze. Sotva dopil a od pusy mu padaly sliny smíchané s vodou, přišla k němu blíž a začala mu dávat najevo své city. Nešetřila doteky a nejmilejšími slůvky ze slušného lidského slovníku.

Sysel už přicházel. Udýchaný. Unavený. Také s vyplazeným jazykem.

„Nemazli se s tím psem, smrdí,“ přikázal Jeleně a výstražně pohrozil prstem. Nevnímala ho. Stál vedle ní, nabíral nový dech do plic a nadával, jak někdo může mít takovou smůlu na psí darebáky.

„Musíš víc zakřičet. Neslyší tě!“ povzbudila jsem Syslův zájem o získání Jeleniny pozornosti. Především se staral o psa. Asi nechtěl, aby mu uplácávala rozčepýřenou srst svým hlazením po hlavě a drbáním za ušima. Sysel si nechal poradit. Zvýšil hlas.

„Nedotýkej se toho psa. Smrdí!“

Tentokrát zareagovala hbitě. Vzhlédla vzhůru. Nevraživě si ho obhlídla. Nenávist jí čišela ze všech tělních buněk. Nesnášela všechny člověčí tváře, zvláště ty rozkazovačné mužské.

„Ty smrdíš!“ vykřikla bleskově.

„Neblázni. Jde o pravdivý varování.“

„Hele, zkontroluj si svoje tělní prostory a otvory, jestli z tebe náhodou nevychází hnusný pach. Anebo je pravda jinde, co? Páníček si pořídí psa, ochraňuje si ho jako svátost a nesmí se mu uhladit ani chlup. A sáhnutí se rovná neodpustitelnému hříchu. Ne, nenechám se terorizovat!“

„Hele, mně je to vlastně úplně fuk. Varoval jsem tě.“

Sysel vzdal dohadování s tvrdohlavou ženskou. Sáhl do žracáku a lil do sebe vodu. Jelena využila poslední příležitosti. A schválně se víc tulila k chundeláčovi. Poplácávala ho po kožichu, uhlazovala hustou srst. Pes nadšením vyplázl jazyk a oči mu zářily hodně šťastně. Ocenila jeho projevy radosti. Svou lásku ke zvířeti dávala patřičně najevo. Pevně ho objala a chtěla mu dát pusu. Jenže ještě předtím, než se stalo, se její nos ocitl příliš blízko srsti na hřbetu.

Nasála opravdu velkou dávku. Nos se jí zkřivil a do očí se vlily slzy, o jakou šlo sílu. Jelena se hbitě odtáhla. Stoupla si a udělala několik kroků zpět.

„Fuj, ten pes fakt děsně páchne.“

„Říkal jsem ti, aby ses s ním nemazlila.“

„To ho neumíš vykoupat? Chudák!!!“

„Nadržuješ psovi. Chápu, vypadá mnohem líp než já. Jen pro tvou informaci – ten chudáček Rumban se koupe mnohem častěji než já. Dokonce si užívá hodně drahých šamponů. Má doma polici plnou speciálních psích šampónů různých vůní. Dopadl jsem tak bídně, že si musím šampony půjčovat od psa, protože na moje mi už jaksi nezbývají prachy. Problém je úplně jinde. Stačí ho vzít ven a okamžitě se v něčem pořádně vyválí. Nikdy nevybere nic voňavýho. Takže, kdo je tady chudák? Zruinujou mě nákupy šamponů!“

„Se nezblázni… Pejsek není chlap, nemá tak velký mozek. No, vlastně chlapi jsou stále ve vývinu. Možná ho má tvůj pes momentálně o dost objemnější.“

„Hele, nech si ty řeči. Nemůžu za to, že tě zklamal tvůj poslední šamstr.“

„Nebyl sám! Bylo jich hned několik v pořadí, takže už mám nasbírané dokonalé důkazy.“

Sysel se s ní přestal bavit. Raději přikázal psovi, aby si lehl pod strom na druhé straně, dokud se neotočí vítr. Jelena zamumlala něco ve smyslu, že pes stejně furt smrdí, i když odpočívá daleko. Ale pak si uvědomila, že nemusí jít o vzdálený zdroj. Sama se stala hlavní šiřitelkou nelibé vůně. Její pobledlý obličej prošel proměnou po vzoru vyzrálého třešňového království.

Pomalu a „nenápadně“ se přesunula o kus dál od ostatních. Očichala si dlaně. Nasávala i vůni dosud milovaného (a od psí příhody nenáviděného) stylového trička se stromem života. Zase byla odzbrojena. Vdechla přemrštěnou dávku. Začala pokašlávat. S odporem od sebe odtáhla ruce. Výraz v obličeji znamenal jediné – chtěla ty odpudivé paže rychle odseknout od těla! Nevěděla, co udělá s tričkem, protože přetáhnutí přes hlavu znamenalo smrt udušením.

„Kde je tady něco na mytí?“ zeptala se zkušených trempů.

„Myslíš studánku stříbrnou s vodou křišťálovou?“

„Jo.“

„Asi tak dva kilometry odtud.“

„Hmm. Jsem v pytli.“

Neodvážila se chodit sama po lese. A ani se mnou. Bloudící syndrom se uměl rychle přenášet. Určitě bychom společně našly dříve moře než lesní studánku či nevyschlý potůček. Rozhodně se nebála cesty lesem. Její ruce teď musely zastavit i drsnýho chlapáka a zabijáka. Stačilo je předsunout před obličej útočníka a měla nejfantastičtější uspávadlo. V případě srážky se sexuálním maniakem si ho klidně mohla láskyplně přitisknout na hruď. Kam jinam, než na místo, kde se před chvílí přicucla k psímu kožichu. Musel omdlít i ten nejodvážnější a nejzhýralejší. Nebylo by nutné se jinak bránit a ani škemrat. Po podobném zážitku odcházejí všechny sexuchtivé touhy na hodně dlouho. Možná až do smrti.

Později se mi přiznala, že na moment uvažovala o pomoci lidstvu ochranou před všemi pochybnými úchyláky. Pomoc mínila cestou přirozeného odporu ke smradu. Jenže to by musela vydržet žít sama se sebou, anebo aspoň se zapůjčeným a věčně smrdícím psem.

„Simčo, čichni si k mým rukám a pak mi řekni, co s tím.“

„Ne, to po mně nechtěj.“

„Nestyď se. Neboj, nebudu na tebe šmatat.“

„Nebojím se a ani nestydím. Jen se mi nechce ti zvracet do rukou.“

Ukázka 1:

 

Karel Peteška se podíval k zemi a polilo ho horko. Jeho pes pravděpodobně zardousil čivavku Ivany Mládkové. Poznal by ji i bez kalhotek s červenými srdíčky. Iva prostě brala psy jinak než on. Bože, tak se jí snažil nadbíhat a teď mu plivne akorát do obličeje.

 

„To se dělá zakousnout kamaráda?“

 

Už se mu chystal zlehka vyčinit, jelikož lovecké pusy mu mohl těžko vyčítat, ale když se podíval na mrtvého pejska líp, bylo jasné, že se o žádné kousnutí nejednalo. Kery někdo bezcitně zakroutil krkem!

 

„Ivano? Ivanóóó?“ zakřičel pro jistotu, jestli se někde kolem nepotuluje a nehledá ji. Už po malé fence několikrát společně pátrali a naštěstí ji našli živou. Dnes se bohužel radosti z nalezení nedočká.

 

Dan mezitím odběhl o kus dál, protože nález už pán odhalil a za chvíli začal znovu štěkat na plné obrátky.

 

„Ivanóóó? Jsi to ty?“ křičel a zrychlil krok, aby pes příliš dlouho neblafal a nezastrašoval ji. Divil se, že vyvádí tak dlouho, protože na Ivanu nikdy moc dlouho nevydržel štěkat. Rozmazlovala si ho.

 

Jakmile vylezl z dolíku a vyšlápl na protější kopeček, udělal pár kroků kolem stromků, zatočil doleva a tam ve vysoké trávě pod kopcem spatřil, jak Dan obíhá Ivanu ležící na zemi.

 

Ukázka 2:

 

Pár dní před Štědrým dnem se nestačil divit. Navigovala ho až k dětskému domovu. Usmíval se jen do doby, než mu představila Kláru, Ivana, Markétku a Blaženku. Nejprve mu přišla jako šlechetná duše, co se asi někde s dětmi setkala a seznámily se. Padly jí totiž tak oddaně do náruče, že by se i voják na bitevním poli dojal. Říkal si, má dobré srdce, daleko otevřenější než on sám. I přes všechny sajrajty, kterými se nechala ovlivňovat, cítila pro druhé. A jak se tam tak pusinkovali, hladili a naslouchali mnoha novinkám, dojmutá mu hrdě prozradila:

„To jsou moje děti!“

„Jak tvoje?“

„Úplně moje.“

„Vlastní?“

„Hmm.“

„Nejsou príma? Rozkošný, co?“

Pokývnul hlavou, křečovitě se usmál a odstoupil od nich několik metrů stranou. Trpělivě počkal, až odehraje divadýlko zájmu. To, že prozradila svoje dřívější časy děvky byla jedna věc, ale že má vlastní děti v dětském domově, druhá.

Navíc mu právě zjištěnou záležitost tajila. Ve velkém! Kdyby šlo o jednoho potomka, ale čtyři?

Už cestou k autu poznala změnu jeho nálady. Měl dost a musela začít vysvětlovat podrobnosti, aby na ni neuhodil a třeba ji nevyhnal.

„Oni mi je vzali.“

„Hmm, pěkný. Víš vůbec s kým je máš?“

„Proč bych nevěděla?“

„No, rozsáhlá klientela…“

„Dovol? Já dělala šlapku, to jo. Ale potom, co mi je vzali. Mám je s prvním manželem, druhým a třetím.“

„Cože? Další překvápko? Žádný jeden rovod, ale rovnou tři?“

„No, počkej, já ti nikdy netvrdila, kolik rozvodů mám za sebou. To tys říkal jeden. Já pouze přiznala, že jsem rozvedená. O tom, kolikrát, nepadlo ani slovo. Navíc, já se chtěla rozvádět akorát s jedním. Zbylí dva se rozhodli bez mýho nátlaku.“ …

 

ár dní před Štědrým dnem se nestačil divit. Navigovala ho až k dětskému domovu. Usmíval se jen do doby, než mu představila Kláru, Ivana, Markétku a Blaženku. Nejprve mu přišla jako šlechetná duše, co se asi někde s dětmi setkala a seznámily se. Padly jí totiž tak oddaně do náruče, že by se i voják na bitevním poli dojal. Říkal si, má dobré srdce, daleko otevřenější než on sám. I přes všechny sajrajty, kterými se nechala ovlivňovat, cítila pro druhé. A jak se tam tak pusinkovali, hladili a naslouchali mnoha novinkám, dojmutá mu hrdě prozradila:

„To jsou moje děti!“

„Jak tvoje?“

„Úplně moje.“

„Vlastní?“

„Hmm.“

„Nejsou príma? Rozkošný, co?“

Pokývnul hlavou, křečovitě se usmál a odstoupil od nich několik metrů stranou. Trpělivě počkal, až odehraje divadýlko zájmu. To, že prozradila svoje dřívější časy děvky byla jedna věc, ale že má vlastní děti v dětském domově, druhá.

Navíc mu právě zjištěnou záležitost tajila. Ve velkém! Kdyby šlo o jednoho potomka, ale čtyři?

Už cestou k autu poznala změnu jeho nálady. Měl dost a musela začít vysvětlovat podrobnosti, aby na ni neuhodil a třeba ji nevyhnal.

„Oni mi je vzali.“

„Hmm, pěkný. Víš vůbec s kým je máš?“

„Proč bych nevěděla?“

„No, rozsáhlá klientela…“

„Dovol? Já dělala šlapku, to jo. Ale potom, co mi je vzali. Mám je s prvním manželem, druhým a třetím.“

„Cože? Další překvápko? Žádný jeden rovod, ale rovnou tři?“

„No, počkej, já ti nikdy netvrdila, kolik rozvodů mám za sebou. To tys říkal jeden. Já pouze přiznala, že jsem rozvedená. O tom, kolikrát, nepadlo ani slovo. Navíc, já se chtěla rozvádět akorát s jedním. Zbylí dva se rozhodli bez mýho nátlaku.“ …

V poledním slunci se škrábeme lesem. Cesta stoupá nejprve pozvolna, později se serpentinově kroutí a hodně strmě tváří. Dýcháme jako o život, ale víme, že překleneme tenhle kopec, pak projdeme cestičkou mezi skalami a před námi se objeví neuvěřitelně zamodralá mýtina. Borůvky třešňové velikosti!

Výhodou je, že o místě ví místní a z turistů sem skoro nikdo nezavítá. Navíc místní jsou buď líní se sem doslova šplhat nebo vstávají s rozbřeskem, aby se vyhnuli spalujícímu slunci.

„Já asi dneska padnu,“ vzdychá Dorka a oddechuje hůř než lovecký pes po honu.

Vyplazuji jazyk a radostně napodopuji jednoho hafana, aby měla radost.

„Se moc nesměj Zrzko, nebo skončíš bledě.“

„Vybledle úplně ne. Koukej, tady mě můžeš koupat v modrosti.“

Oddechne si, dá si ruku před čelo, přimhouří oči a pořádně se rozhlédne. Uznale přikyvuje a na vyčerpaném červeném obličeji se jí mihá první dnešní srdečný úsměv.

„Bezvadný! Námaha stála za to. Za hodinku máme každá dvě bandasky a můžeme se věnovat užitečnějším věcem.“

„Tohle patří mezi užitečný. Ty myslíš spíš neužitečně krásný. Prázdninový!“

„Klukovský! Doneslo se mi, že tady od včerejška stanují nějací super kluci. Věk kolem osmnácti až dvaceti pěti. Půjdeme je večer omrknout, ne?“

„Nevím. Kačka zítra brzy ráno odlítá k moři. Chtěla jsem se rozloučit.“

„Loučit se budeš pár minut a ne hodiny. Půjdeš se mnou? Potřebuji trochu kamarádský podpory při navazování známostí.“

„Fajn. Do večera si to ještě proberu v hlavě.“

„Omrkneme je a uvidíme. Může se stát, že nám nebudou šmakovat a škoda námahy.“

„Kecko. Nepoznala jsem živej objekt v samčím hávu, kterej by ti nestál za námahu.“

„Zobliš, například.“

„Hmm, ale ten je od mala cáklej a má na to papíry.“

„Co můžeš vědět, kam se mladý rozpálený srdce stočí?“

„Tvoje a k Zoblišovi?“

Obě prskáme smíchy a jdeme na borůvkovou věc. Odkládáme batůžky na zem, vyndaváme bandasky, hrneček a lahev s vodou. Jen co jsme dodaly tělu tekutiny na správný odpařování, vybíráme si keříček hned zkraje a usedáme na bobek. Kuličky začaly dopadat do plechového hrnečku. Po pravdě řečeno, já byla v sedmým nebi.

Dorce nikdy nepřipadala příroda pěknější než kluci. Měla ji ráda. Kus romantiky ale hledala v klučičích obdivech, zájmu a rande. Možná jsem upředňostňovala kousky země s příměsí jehličí, listí a květin, protože moje první láska ještě neudeřila.

Teď Dorku nechápu. Stačí mi první zamilování a posunu zeleň a zvěř na druhé místo? S jistotou tvrdím NE. Nyní. Co zítra? Kluk mi zaklepe na srdíčko, zeptá se dále. Já ze slušnosti odpovím: „Otevři!“ On vejde, přetvoří se na vlka a vyplení doteky ze strání a luk? Zamiluji se natolik, že mi nepřijde příroda na dvojce odsunutá? Možná budu mít štěstí a na první místo srdíčka se vejde on i s dosavadním nej.

 

Kniha vyšla v září 2010 u vydavatelství Akcent

Cestou k rybníku jsem si přehrávala scénku, kterou jsem hodlala bezchybně odehrát. Rozejdu se s Tomem! Ano. Musím. Nechci a musím. Známe se pár dní a cítím na něm jistou závislost. Dřív jsem si vztah s klukem nijak nepřipouštěla. Láska připlula a odplula. Trvala den, týden či tři měsíce. Čtvrt roku dosud považuji za moje chodící maximum.

S Tomem si v tomto případě můžu o dosavadním rekordu chození nechat jenom zdát. Nevydrželi jsme ani týden. Vlastně já. Já nasadím parohy a zkrátím nožky dobře rozběhnutému jelenovi. On netuší, že ho dnes nečeká žádná vášnivá líbačka a doteky, ale jednoduchý KONEC příběhu ze začátku letošního léta.

A tak to naše milostný hraní vypadalo slibně! Jenže si prostě nehodlám nechat všechno líbit. Mám se až moc ráda. Občas nedbale a zapomnětlivě ale ráda.

„A ne abys couvla, když jsi mě vytáhla! Žádný slovní kličky neposlouchej, stejně si je vymyslí. Lež ti možná pomůže k báječnýmu pocitu na začátku, ale po pár hodinách? Zase budeš sbírat odvahu a dostaneš se do bludnýho kruhu, protože zase zahučí mezi jistý oblafováky.“

„Držím se pevně stejnýho rozhodnutí. Spolehni se…“

Sotva jsem kámošce Dorce pevným hlasem prozradila, co skutečně chystám, rozklepala jsem se uvnitř. Nechtěla jsem, aby právě ona věděla, co mne s Tomem nutí k rozlučce navěky. Jenže náhoda tomu chtěla…

Příčina nesla dost bolestivosti. Většinu nocí jsem se vzbouzela kvůli Tomovi a nemohla se dočkat, až se zase sejdeme. Dnešní noc jsem rovněž nespala díky jemu, ale myslela na doteky se slzami v očích. Prsa mě neskonale pálila. Až jsem občas pociťovala i křeče, jaká citlivka se ze mě stala na ženských přednostech. Nevím, co ho vedlo k tomu, že se prostě nedovedl ovládat, když jsem křičela „Dost!“ „Ne!“ „Přestaň!“

Chápu, že ho možná kousání, sání a škrábání ňader vzrušovalo až do krajnosti, jenže já nebyla na žádné sado maso vychovaná, aby ze mě doslova sedřel kůži a já se nemohla skorem ani nadechnout, abych ze sebe nevytřískla aspoň kapku slzy.

Jednou se dalo prominout. Ale několikrát?

 

Kniha vyšla v lednu 2010 u vydavatelství Akcent

1. Rady opilého muže

- žádné mladé holce není příjemné, když se vedle ní v autobuse posadí dotěrný opilec

2. Smrt s příchutí nebe

- po smrti manžela se mnohdy objeví v dědictví zmatek

3. Krádež stížností

- celoživotní rozesílání a sbírání stížností se může stát osudným, jakmile je někdo ukradne

4. Temné vody Amazonek

- nalezení utonulého šestiletého chlapce vede k hrůznému zločinu

5. Šnek s koloběžkou

- prohánět se v těle dospěláka na koloběžce po městě může přinést

nadějné seznámení

6. Lovec slušných holek

- on je prostě miluje a nenávidí – slušný holky

7. Šaškův uvzdychaný běh

- i patnáctiletá milenka může s ženáčem vyběhnout. Pomsta bude uběhaná!

8. Bazénové snění

- někdo jí tajně hází do bazénu nafukovačky, a to si nenechá vůbec

líbit

9. Kočka leze dírou, vrah oknem

- k milému se lehce dostane láska i smrt

10. Šmik do deštníku

- náhlý déšť zažene ženu do úkrytu a tam není sama

11. Kravata s papoušky

- na nádraží se objeví mrtvé tělo

 

Krimi povídky vyšly na konci června 2009 v nakladatelské a vydavatelské agentuře NAVA

 

 

Objednat můžete zde

Jdeme kolem něho. On se dívá! Fakticky se dívá přímo na nás a nepřijde mu to ani trochu trapný! A ta káča Jiřina se zrovna začne praštěně chechtat. Co jsem to ze sebe vůbec vymáčkla? „Hodíme sebou do omáčky?“ Do omáčky? Cha cha chááá, bezva, původně jsem myslela na zatáčku, co nás čeká teď a pak rovnou do vody po schodech, protože ze schodů u vodotrysku je dobře vidět na zaměřené klukovské stanoviště.

„Omáčka naštěstí není koprovka, ale rajská,“ poznamenává Jířa.

„Já nemyslela vodu, ale zatáčku.“

„Proč zatáčku, copak řídíme auto?“

„To nic, byla jsem trochu mimo.“

„Z něho, viď? Ujišťuju tě, že se na tebe koukal a kouká.“

„Hmmmm,“ zabručím vesele a znovu okukuji osuškové stanoviště. Neznámý vstává a kouká sem! Možná se k nám přidá. Ach, ty představy… Musím si pospíšit a zaplout na místo, abych měla kontrolu nad tím, co se děje kolem něho.

„Já se jednou sklouznu, jdeš taky?“

„Ne, stojí tam fronta. Já jdu rovnou na masáž zad, abych měla rozhled.“

Jířa vylezla znovu z vody a šla vylézt na skluzavku. Já se šla uvelebit do masážníku a odtamtud se koukala na něho, protože vstal a blížil se sem. Bohužel, neměl asi v plánu skočit do mé blízkosti, protože v ruce drží mobil a s někým se baví.

Pohasíná mi úsměv a dívám se na Jířu, která s jekotem vjíždí do vody. Hned nato vyplouvá a urovnává si rukama mokrý vlasy.

„Je to príma, pak půjdu znovu,“ říká mi a když zaleze vedle mě a udělá pár lehkých kopů nohama doprovázených takřka blaženými posunky, znovu vyjekne: „Jéé, on je tady! Blízko!“

„Pšš, uslyší tě!“

„Neuslyší, tady dost bublá voda a baví se s někým mobilem.“

„To jsem si všimla,“ prohazuji trochu naštvaně, protože mi Jířa s jejími ječivými výpady přijde dětinská a já se nechci ztotožňovat s ničím malým, ale naopak velkým a dobře zapamatovatelným, aby mne jen tak lehce nedostal z paměti.

O ječny čili ječivý holky dneska nikdo nestojí. No, možná puberťáci, nebo oslavenci, kterým je holka šuma fuk, když chtějí jenom jedno a mají v krvi cosi na poblouznění smyslů.

Všímám si, že se ON přiblížil až na okraj našeho bazénu a vlastně si ho můžu prohlédnout v celé kráse, protože stojí kousek vedle. Klidně bych se ho mohla dotknout, kdybych se odvážila.

Podle pár slov, které jsem zaslechla mi připadá, že se baví s klukem a ne s holkou. O něčem se dohadují. Chvíli se směje, pak si rukou prohrábne ofinu. Za minutku hovor končí, mobil zacvakne a dívá se mi přímo do očí! Trvá to mžik. Připadám si v úplně jiném světě a nestačím se vzpamatovat, ani když lehce pokrčí rameny. Snad omluvně, protože dělá čelem vzad a míří zpět k osušce.

Proč krčil rameny? Rudnu a potila bych se i za ušima, kdybych se necachtala ve vodě a ta neochlazovala moje zapálené city a rozum točící se kolem opačného pohlaví. Určitě si mě šel prohlídnout zblízka a zjistil, že to nestojí za námahu, proto krčil rameny. Galantní odmítnutí ještě dřív, než k něčemu mohlo dojít!

„Hele, on se sbalil a odchází,“ vytrhává mě Jířa z přemýšlení o důvodu náhlého odchodu, protože já myslela, že vleze do vody a začneme se bavit.

Zvedám hlavu a smutně na něho koukám. Mám vztek, že se vzdal a ani nepromluvil! Možná chce jen dokonalé holky, ale já přece vypadám jako moderní dokonalá! Ale nejspíš má rád dlouhovlásky a já se s vlasy slavnostně rozloučila.

 

Kniha vyšla v srpnu 2008 a můžete si ji koupit v obchodech s knihami nebo přímo u vydavatelství Akcent zde

Rozhodla se zajít do zámecké kaple a tam se v tichosti modlit za duši mrtvé Anny i za svou žijící. Sotva ale udělala pár kroků, stačila chvilka, aby změnila záměr a seběhla do zahrady. Vlastně se nedívala nalevo ani napravo a zamířila rovnou do stájí. Rozbušilo se jí srdce,

když ho tam spatřila. Hřebelcoval jednoho koně a nevšiml si ji dřív, než promluvila.

„Dobrý den, Zbyšku. Přišla jsem vám poděkovat.“

„Dobrý den, slečno Markéto. Už jste mi děkovala, není zač víc děkovat.“

„Ale ano. Naposledy jsem vám děkovala u kočáru v lese a pak se probudila až tady v posteli. Někdo mne tam musel donést. Po svých jsem rozhodně nešla.“

„To máte pravdu, ale lituji, já vás nesl sotva dva páry metrů.“

„Neříkejte, že jsem šla po vlastních nohách? Nic takového si nepamatuji.“

„Ne, spala jste opravdu tvrdě. Nevzbudil vás sebevětší hluk a ani láskyplné šeptání.“

„Láskyplné šeptání?“

„Neděste se. Ujišťuji vás, že v tom nemám prsty ani hlas. Nastala výměna nosičů. Postaral se o vás budoucí muž.“

„Filip?“

„Ano, máte snad ještě dalšího?“

Jeho slova ji nepotěšila. Všiml si, že rozverná nálada se náhle uzamkla.

Překvapil ji a ona překvapovala jeho. Nejdřív ta věta, kterou zaslechl omylem a nyní…. přála si snad pobýt v jeho náručí? Tvrdě spala, ale přesto mohla něco vycítit. Chtěl se o ni postarat sám, ale bohužel musel poslouchat rozkazy.

„V tom případě se divím, že tu stojím celá,“ pokusila navázat znovu rozhovor a trošku ho stočit do neubíjejícího tónu.

„Copak vám provedl?“

„Nic, ale brzy se vrátí.“

„Lituji, že nejste šťastná.“

„Litujete mne?“

„Ano. Zasloužíte si klidný spánek a dny bez pronásledovatelů.“

Pomalu se k němu přiblížila. Nechal práce a vpil se jí do očí.

Neuhýbala. Ani na mžik neuhnula a pokud by nepromluvila, snad by se nevynadíval ani do noci.

„Vy víte o mém pavím neštěstí, že ano?“

„Otec mi vše řekl, když mne přijímal.“

„Dozvěděl jste se vše? Nemyslíte si, že si zasloužím trest?“

„Věřím, že nebeské brány máte stále otevřené.“

„Pro vás je všechno jednoduché. Jste muž a hříchy odhazujete stejně jako něžné city.“

„Vy něco víte o mých citech?“

Zarděla se. Chtěla z něho vymámit trochu krásného a blízkého, ale násilným ptaním sotva něčeho dosáhne.

„Nevím, promiňte.“

„Znovu se omlouváte a nemusíte.“

„Promiňte…“

Za tak krátkou dobu mu znovu posmutněla před očima. Zasloužila si rozveselit a ne rozplakat. Mohl ale rozhazovat na potkání věty zamilovaných? On ji dosud nemiloval. Byla mu sympatická. Rád se k ní přibližoval jako moře k pevnině. Ale láska? Zatím mezi nimi stála

překážka a dokud se nevyřeší, nemůže pomýšlet na nikoho jiného.

„Což o to, někdo mi na srdci leží. Až se duši uleví a najde dávno ztracené, snad se zmůže i na plnění dívčích tužeb.“

„Znám ji?“

Ani nezauvažovala, že tady musí být ještě jiná žena. Samozřejmě, že si může najít kdykoliv manželku, protože ona se sotva zmůže na odpor proti vlastní rodině. Nesmí si dělat nároky na někoho, koho nemůže vlastnit.

„Neznáte, ale možná jste ji někde zahlédla.“

„Povíte mi někdy o ní?“

„Snad ano.“

Nyní si všimla, že mu působí bolest. Poprvé se od ní odvrátil a věnoval se znovu koním. Otočila se k němu zády a pomalu vcházela do vrat ze stájí. Zdejší prostředí z ní smylo poslední napětí. Nebude marnit čas, aby se nepokusila alespoň o přátelství. Nakonec se ještě

ohlédla, protože na ni volal.

„Prosím, buďte opatrná. Někdy se páv nachází v lidské kůži.“

„Zachráníte mne zase?“

„Možná.“

„Co ovlivní vaše rozhodnutí?

„Zkuste hádat.“

 

Kniha vyšla v srpnu 2008 a můžete si ji koupit v obchodech s knihami nebo přímo u vydavatelství Akcent zde

Voní nezapomenutelným parfémem. Tipuji to na letního Davidoffa, protože právě ke Cool Water Game Happy Summer Man 2007 jsem si nedávno v obchodě přivoněla a navoněla se jím (jasně, kvůli tomu, abych se cítila trochu v přítomnosti neodolatelného muže).

Petr mne svírá pevněji v náručí a dobývá se mi jazykem do úst. Zakláním hlavu a připravuji se k pádu na gauč. Jenže v nejlepším někdo zazvoní. Oba se instinktivně od sebe odtrháváme a otáčíme se ke dveřím. Že by opravdu nějaká společnost na specialitky? Musí mi vidět hrůzu lezoucí z očí, protože mne začíná uklidňovat.

„To nic. Jen jsem si objednal donášku do hnízdečka lásky.“

Zatím nevím, co si mám myslet. S někým se na chodbě baví, ale nezajímá mě s kým. Jestli někoho přivede dovnitř, tak přísahám, že se balím a mizím. Jestli dostanu ovšem nějakou šanci k dobrovolnému úniku. Ani nešpitnu, když se zabouchnou dveře od bytu. Petr se vrací sám. V rukou drží lahev vína a ve druhé plnou igelitku. Rychle měním zamyšlený výraz na rozjařený.

„Copak nám maminka v noci donesla?“ ptám se a beru mu tašku z ruky. Otevírám ji a začínám komentovat a vyndavat obsah na konferenční stolek u gauče.

„Jůůů chipsy a nějaký tři voňavý krabičky s usmaženými pochoutkami. Řekni mi, kdo ti prosím tě nosí na požádání do bytu usmažený kuřecí křidýlka a hranolky? Já myslela, že donáška domů platí jenom pro pizzu.“

„Jirka se musel obětovat, protože jsem to u něho zapomněl, jak jsem za tebou pospíchal.“

„Jirka? A že ani nešel dál.“

„Myslíš, že se nechtěl přiživovat? Zblajznul by jídlo a okousal i tebe.“

„Já se nenechám okusovat.“

„Ani trochu?“

„Neé.“

„Dal bych si tě s tatarkou.“

„Já s troškou vína.“

„Zapomněl bych. Podáš mi dvě skleničky támhle z vitríny?“

„Jasně.“

Překračuji jeden taburet. Otvírám skleněná dvířka a vyndavám dvě broušené sklenice na víno. Nevím, jestli mám zrovna chuť si připíjet. Plácla jsem jen tak, že bych si ho na ten způsob dala, jenže se chci tulit, nechat se ohmatávat ze všech stran a hlavně se nevyhnout příliš brzy hlavnímu chodu.

Petr asi vidí v červeném slavnostní chvíli. Romantik. Kdo by to byl řekl, že mi připraví takový, až protekční, prázdninový čas. V jednom mám jasno, jakmile skončí ta naše dámská jízda, ubytuji se u Krabičky na neurčitý čas. Na chatu chci také jet. Nějak naše zmáknu. Oni mi věří a já sama sobě taky.

Letošek vypadá slibně. Až dostaneme v září za úkol napsat slohovku na téma zážitků z prázdnin, budu se muset vrhnout na psaní románu.

Lahev otevřena. Podávám jednu sklenku po druhé a Petr dává pozor, aby nepřelil a neukápl na ručně uháčkovaný béžový ubrus. Já pokládám raději jednu nalitou sklenici na okraj a ubrus šikovně roluju k jedné straně. Petr nechává můj pečovatelský zájem bez komentáře.

„Tak na co si připijeme, Lucinko?“

„Na brambůrky v nafouknutém pytlíku,“ hihňám se a ťukám si s ním asi pětkrát. Pak vykřiknu „Dost!“ a liji do sebe půlku obsahu. Petr se usmívá a tak spíš pro sebe si říká „Tak tedy na nás!“

Za chvíli jsem na řadě já sama. Začínám se kroutit jako opilá, nebo aspoň trošku naťuklá jako ta moje sklenka. Nemůžu si dát zpátečku, vzrušuje mě. Chytá mne kolem pasu a odnáší na postel do ložnice. Pokládá mne na ty různé kousky látek sladěné do neidentifikovatelných obrázků fantazie. Na nic víc než na neubrzditelnou touhu si nehraji. Chci ho v sobě cítit, pohybovat se v jeho rytmu, chci se s ním nořit do našeho slastného rozloučení.

Myšlenky mne opouštějí. Přestávám vidět, snít, slyšet. Pouze cítím, že se vznáším někde mezi tímhle pokojem a nebem. Prvním, druhým, sedmým, stým….kdo by ty modré kousky nad námi počítal, když jsme spolu…

 

Kniha vyšla v říjnu 2007 ve vydavatelství Akcent!

 

Objednat si ji můžete zde

Trochu tlumím smích. Můj seznam volných obdivovatelů se nějak podezřele rychle začíná ztenčovat. Nezbyde mi nic jiného než přidat plyn a i přes ne úplně viditelnou zamilovanost se zařadit k někomu do páru. Ne, necítím nějaké extra zklamání. Jen mi uvnitř hraje nový hit s názvem „Alena má Alana!“ Alana pěkného, černovlasého, hnědookého, chytrého, milého, no prostě supermanového kluka. A já ho dokonale zaspala! Bože bezbožný, aspoň na moment bych se z trucu naštvala a nenáviděla ji, kdyby nešlo o mou nej kámošku!

Vteřiny ubíhají, brouzdám v myšlenkách na novou vlnu chození a kvůli Aleně předstírám kašlový záchvat, abych neupadla v podezření náhlé mlčenlivosti. Vykašlala jsem si normál – bezelstný stav a jasné přemýšlení. Usmívám se a s chladnou hlavou si opakuji: „Přece mi Alan nepatří a ani nepatřil, tak proč by zrovna Ála nemohla…“

„Gratuluju! Pořádná bomba na začátek. Nic se mi neomlouvej, máš ho mít! Víš přece, že jedu po vícero tipech najednou, třeba zrovna po Davidovi. Na koncertu se k němu nějak ladně prorvu a za utržený autogram mu věnuji úsměv a žádost o rande. Začnu jednat dřív než to dopadne podobně jako s mými objevy, Milošem a Alanem.“

„Moje řeč, nabal si někoho dřív než úplně zestárneš a pouliční frajírci na tebe začnou pořvávat „stará neporušená blána“. Natěšených holek v řadách čeká tisíce a patnáct ti už je, tak vo co ti jde?“

Šlo o to, že mne sice přitahují, sním o nich a básním nejromantičtější veršíky, ale jak mám poznat tu první pravou lásku? Chtěla bych už s někým konečně pořádně líbat a chodit. Nabídek dostávám víc než stačím řádně prošetřit. Odpovídám prozatím váhavě a kličkovaně: „Dej mi čas! Ozvu se ti, jo?“ Prostě bych nerada přešlápla hned napoprvé a zablokovala si prožitky z ráje.

„Neboj, změním život k lepšímu dobrodružství. Stejně mě začne tlačit samota, když ty přesedláváš na jinýho koně. Škoda, že večer nepokecáme, těšila jsem se.“

„Neboj, čas se najde. Zapomnělas, že kromě mě a Alana, tam bude asistovat taky Igor a brácha Zdenda? Tsss, chlapi utvořej drbací nudný kroužek a máme prostor jenom pro sebe.“

„No, doufám.“

Doufání bylo oprávněně na místě. Kamarádka Jelena, bydlící v přízemí, patřila kdysi k mým velmi dobrým „zpovědnicím“. Bohužel, jak se předloni vydala na střední školu, přestala jevit zájem o návštěvy ze základních škol. K tomuto obratu oblíbených činností přispěl místo rodičů a vyššího ústavu vzdělávání hlavně jeden staromódní inženýr. Usazený a vzhledově zanedbaný inženýrek, se kterým vůbec nevím, proč se dala dohromady, když je oproti ní o tolik starší, že ty roky mu snad ani druhák bezchybně nespočítá.

„Věř.“

„Fajn. Nic jinýho mi stejně nezbejvá. Hele, tak já mažu, kredit dochází. Pak na mě jenom zatrubte. Já se ohlásím z okna a sjedu dolů výtahem.“

„Jasně, jako obvykle.“

„Spíš neobvykle, protože obvyklost se u mě spojuje s čučením na telku nebo zeď v pokoji. Tak čau.“

Zaklapávám telefon, odhrnuji si neposlušné vlasy z obličeje a se zájmem pozoruji právě odjíždějící, dosud obstojně nacpaný autobus městké hromadné otravy na silnici. Nikdo mi nemává, ani nikoho známého nevidím. Jenom nějací kluci ze zadních sedaček na mě zírají víc než normálně, což mě hřeje u srdíčka. I vzdálený zájem každou patnáctku potěší!

Spokojeně se usmívám, otáčím nalevo a jakmile zvednu hlavu hrdě vzhůru, lekám se opravdu dost slušně. Dá se to definovat jako náhlé zatmění před očima způsobené šokem. Málem totiž narážím do jedné zvláštní odrůdy předpotopního slušňáka.

„Dobrý večer, slečno Sáro. Snad jsem vás nepolekal, to bych opravdu nerad.“

„Dobrý večer, pane Klusák, jen jste mě překvapil. Nic se neděje. Nestála tady ani noha a najednou jste se mi vynořil před očima jako duch.“

„Chodím tiše. Promiňte, Sáro.“

„Nic se nestalo.“

Roztahuji zdvořilostní úsměv a uvnitř mne válcuje zlost. Tenhle soused, pocházející snad z opotřebované „Kanál street“, mi poslední dobou leze pěkně krkem!

Přistěhoval se přibližně před rokem a mohl by klidně zase drandit o město dál. Učitel! Vlastně vysloužilý, ale na tom nesejde, protože mu jistá naučenost vlezla až příliš do krve a já se před ním cítím uťápnutou malou holkou, která poslušně poslouchá, koná a zdvořile se usmívá.

Manželka mu zemřela před deseti lety na zástavu srdce. Ze smutku se dosud pořádně nedostal. Je mu padesáttři let, nekouří, pije pouze sladké červené víno a po ránu kávu s jednou lžičkou krystalového cukru. Má rád přírodu, ale nesnáší hmyz. No a užívá si invalidního důchodu díky zádům. Jo, tak s tímhle vším a mnohým dalším se mi již svěřil.

K čertu s ním! Ano, posílám ho do pekel, protože mám na něho až nějaké moc velké štěstí nebo naopak smůlu, protože mi to začíná vadit. Kam se vrtnu, tam se prostě objeví……

 

Kniha vyšla v nakladatelství Petra na podzim 2007

Voda, ten vynikající, osvěžující živel a nejlepší pomocník v dusnu. Moře znamená nádheru, sílu a zároveň uvědomění si, jak my lidé, maličcí a snadno polapitelní, lehce ztroskotáme.

Právě si moře poklidně šplouchá o naše nohy a za chvíli může bouřit. Tak jako život, ale ne momentálně můj. Náš vztah zuřivě nebouří, užíváme si plusů ukázkového páru. Snad bych naše štěstí mohla zaklepat, ale není kde…

Procházíme mělkou částí, kde mají své území malé rybky a než si stačíme nahlas říct, že voda není ani tolik studená, skáčeme do první vlny, která nám přispěchala vstříc. Horlivě plaveme až kam nám síly stačí a zase zpět ke břehu. Chvilku si povídáme po prsa ve vodě o tom, s jakou rychlostí mizí cestovní lepkavost z těl.

Po chvilce si plavací výdrž do dáli opakujeme a pak se na břehu oklepáváme z nadbytečných kapek. Přehazujeme si přes ramena ručník, tedy lépe řečeno já. Pavel sušení ručníkem odmítá, slunce prý obsahuje výbavu dostatečně dobrého sušáku. Má pravdu, ale já…no, čistě ze zvyku.

Chytáme se za ruce a vydáváme se směrem doleva, po pobřeží. Romantická procházka ve dvou patří přece dávno k mojí části slunečného snu.

„Půjdeme, až kam to pude,“ rozhoduje Pavel.

„Bezva nápad, možná se jen tak nevrátíme, protože cesty po pobřeží snad ani nemají konec.“

„Možná kdysi, ale v dnešní době?“

„V každé době. Mám citovat jednoho básníka?“

„Pššš, žádný básně z povinný četby na škole.“

„Škoda,“ krčím rameny a tisknu mu na tvář mlaskavý polibek.

„Uvidíme, co pobřeží dá. Osobně to na dlouho nevidím, idylku nám překříží nějaký soukromý území s vilou a můžeme pěkně pochodovat zpátky.“

„Jen abysme stihli oběd.“

„Máš hlad?“

„Vlastně nemám, ale když je v ceně?“

Po celodenním nadskakování v autobuse nemám dosud na jídlo ani pomyšlení. Žaludek se mi pohupuje víc než mořské vlny. Jediné na co mám nesmírnou chuť je dobře vychlazená pomerančová šťáva nebo litry ledové vody.

„Cenu neřeš. Nebude ti tedy vadit, když pro dnešek vynecháme oběd a zajdeme až na véču?“

„Mně ne. Ty nemáš hlad?“

„Ne, já ne. Rozmysli se, ještě máme čas se otočit a mazat pro nášup do jídelny, tedy hotelový restaurace.“

„Já vašim říkala, že polopenze bohatě stačí, ale nedali si říct. Prej abysme neumřeli v cizině hlady. Teď zbytečně mrháme, ale fakt nemám na ten oběd ani náladu jenom mě lapila pořádná žízeň. Jó, žízeň je veliká, život mi utíká…“

„Taky bych něco upil, někde něco koupíme. Vždyť tady maj samou občerstvovnu. Takže, no problem, kámoško. A nediv se rodičům, chtěj pro nás to nejlepší, můžeš bejt ráda.“

„Raduju se, neměj obavy.“

„Jo, kdyby jen tušili, že si místo přímořskýho oběda dáváme zdravou porci báječnýho sexu.“

„Snad chození po pobřeží a koupání, ne?“

„Ty to ještě netušíš ale….“

Přetáčí si mne tváří v tvář a něžně políbí. Navíc dostávám další náruživější přídavek a už se zase k sobě tiskneme a nedokážeme se odtrhnout. Začnu držet pohotovost, jakmile mi začíná stahovat plavky.

„Tady ne, blázníš?“

„Proč?“

„Nevšim sis? Občas tady choděj i lidi.“

„Tobě není líto toho ztracenýho oběda? Užijeme si tenhle šťavnatej kousek a pak ho našim vybarvíme v podobě všech nesnězených dlabanic nejlepších chutí světa.“

„Neblázni,“ ohlížím se zkoumavě kolem sebe, když se zase pokouší servat ze mne plavky. Jenže můj nesouhlas moc nezabírá, už si v hlavě dávno promítl, co se tady odehraje a nehodlá ustupovat. Což o to, milovala bych se s ním na písku, ale v soukromí a ne na veřejnosti. Tiskne si mě pevně k sobě a já střežím pár lidí středního věku, kteří se po nás ohlížejí.

Podle několika prohozených vět poznávám, že jde o německé turisty. Němčouři, co čučíte! Vykřikla bych na ně, jenže mne už zase Pavel dobývá a mám co dělat, abych ho ustájila aspoň na pár centimetrů od těla.

„Ty už ses někdy milovala na pláži?“

„Sám víš.“

„Právě. Tak proč nezkusit novinku?“

„Nezk….,“ vpil se do mých úst a tiskl si mne k sobě, abych sama poznala, jak moc mne chce. Vím to, vím. Nemusí mne pokoušet, když vhodné místo existuje snad jen pod vodou. Dovoluji pouze líbání. Když se ode mne odtrhne a chce položit na zem, zase se vší silou vzpírám a pouštím se do taktických vět, které ho mají zastavit. Nikdy bych nedopustila, aby to se mnou dělal někde mezi lidmi. Chodí jich kolem stále více a častěji a já cítím rudnutí v obličeji jak v roli nezkušené patnáctky. Míjejí nás a dělají, že si nevšímají, nebo různě pokašlávají. Nehodlám hrát cirkusáka a poskytovat naše erotické a pornografické záběry nezvaným proti svojí vůli a navíc zdarma.

„Jsou slaný.“

„Kdo?“

„Tvoje rty.“

„Osladíš mi je, Renátko?“

„Osladím ti je mou slaností, co ty na to?“

Krčí rameny a odtahuje se. Míjí nás několik turistů a tři španělští kluci s míčem v podpaží. Pavel se ohlíží za sebe a před sebe, pak mi stiskne pevně dlaň a hypnotizuje můj napjatý pohled.

„Tak ty tedy nechceš?“

„Chci, ale….“

Nenechává mě dopovědět a zase si mele svou. Asi s ním nic nesvedu, raději jsem měla odsouhlasit oběd, žaludek by to určitě zvládl lépe než tuhle situaci.

„Tak jdeme tedy jinam. Tady by to bylo fakt jak divadlo. Než bysme se rozkoukali, obklopily by nás davy příznivců.“

Ušklíbám se, protože Pavel to říká trochu naštvaně, jako bych mohla za to, že se nenacházíme ve vhodných podmínkách. Po rychle ušlém asi půl kilometru, se za jednou prostornou vilou, objevila malá pláž s loďkou na břehu a Pavel samozřejmě chytil první naskytnutou možnost.

„Pojď, tady.“

„To tě to ještě nepřešlo?“

„Ty mě snad nechceš?“

„Chci, ale to jsme mohli zůstat rovnou v hotelu, když jenom hledáš místo, kde by se to dalo dělat.“

„Hele, já za to nemůžu.“

„Měl sis vzít delší triko, aby ses nestyděl za ten svůj vycvičenej tým, věčně v pozoru.“

„Na co mám tebe?“

Nelíbí se mi, takhle přece nemluví žádná zamilovanost, ale obyčejný chtíč. Šlo mu o to, aby mě tady někde rychle položil a vykonal potřebu, navíc se neptal. Odtahuje mne za loďku a tam mě chce vidět ležet v písku. Naštvaně se na něho dívám.

„Co je?“ ptá se jako když neví, která bije. „Nikdo tu snad neplave a to co je za loďkou o pár metrů vepředu na cestě tě nemusí zajímat. Nevšimnou si.“

„Smrdí to tu, u břehu plavou nějaký odpadky.“

„Sakra, to ti tolik vadí? Nelezu snad s tebou do vody a v dnešní době je úplně normální, že se odpadky hromaděj u břehu. Lidi jsou prasata.“

„Pavle, radši bych šla na ten oběd.“

„To sis vzpomněla pozdě.“

Strhnul mne k sobě na zem a zalehl, abych se nezvedla. Líbá mě na krk a roztahuje nohy. Ležím za loďkou, poslouchám jeho zrychlený a nedočkavý dech a ptám se, proč se nevzepřu, když mě to tímhle způsobem nebaví. Klid. Může za to únava, odříkávám si a nechávám ho odevzdaně dokočit mužskou potřebu, která mi jindy připadá nejskvělejší na světě. Ale teď a na takovém místě? Sotva skončí, beze slova se ode mě odtrhává a vstane.

„No tak jdeme,“ říká nabručeně a nečeká až vstanu. Jde si stoupnout na cestu a já ho docházím.

„Promiň, ale mě to takhle vůbec nepřipadalo dobrý,“ povídám aspoň, protože něco musím říct.

„Fajn, s tim si nelam hlavu, jo?“

„Nezlobíš se?“

„Ne, proč?“

Moc přesvědčivě ta jeho nenaštvanost nevyznívá, za ruku mě vůbec nebere a ani nevtipkuje jako jindy na můj účet.

Nabíráme směr zpět k hotelu a nálada objevovat novoty dávno vymizela. Po několika metrech se k nám navíc blíží dvě rozesmáté a známé tváře – Šárka s Elenou, dvě holky z autobusu.

Holky se letos už potřetí společně vydaly do Španělska a na tohle konkrétní místo podruhé. To, co jsem si zafixovala do paměti z útržkových hovorů na zdravotních zastávkách cestou sem bylo, že jsou právě nezadané a tady si vždy dost parádně užijí, jak mužů, tak tance na pověstných známých diskotékách.

Jedenadvacetiletá Elena dělá kancelářskou myš a dvacetiletá Šárka kmitá v obchodě s potravinami na vesnici u rodičů. Připadá mi, že obě snad bez přestávky září štěstím. Jindy bych také sršela hvězdičkami, ale já dnes neboduji a momentálně tvrdnu pod hranicí mrazu. Jenže tohle se téměř neznámým a navíc svobodným holkám nesmí vůbec vytrubovat, proto v sebezapření nasazuji ten nejmilejší výraz v tomto kraji.

„Ahóóój,“ zdravím do dálky.

„Ahoj, lidičky,“ křičí na nás Šárka a Elena pozdraví až když se přisune na menší vzdálenost.

„Kam jdete?“ ptá se Elena a kouká spíš na Pavla než na mě.

„Teď už tam odkud vy,“ odpovídá sám.

„Hmm, škoda.“

„Příliš slunce škodí a vy si taky dávejte pozor,“ přidává ještě a bere mne za ruku, abychom šli. Šárce se ale nejspíš strohé rozhovory s krajany nezamlouvají.

„Před chvílí našla Elena krásnou mušli, šumí v ní moře. Máte taky nějakou?“

„My mušle nesbíráme,“ odpovídám jí s úsměvem.

Pavel se vyprostí z mého sevření, což mne celkem zamrzí, protože ho ráda opětuji, když mne naštvání přechází společně s ušlými kroky. Natahuje se po mušli v rukou Eleny, protože ho všechno mořské přitahuje, ale ta jí jen tak beze slov nevěnuje.

„Půjčíš mi jí?“ ptá se tedy s kouzelným úsměvem na rtech a mně se vlastní úsměv proměňuje v nervózní tiky.

„Jasňačka, je jen tvoje, ale na dobu určitou.“

„Kdo tu dobu určuje?“

„Hádej.“

„Tak kolik?“

„Pět.“

„Pět minut, hodin, dní?“

„Sekund. Jedna, dva, tři, čtyři, pět a chňap!“

Bere mu jí z ruky, aby ji zase vrátila do natažené dlaně, díky hlavě ukloněné na pravou stranu, s prosebným výrazem na tváři.

Šašek! Šaškuje tady kvůli jedné mušli. Nějakou si najdeme nebo koupíme, nemusí se přece doprošovat. Pozorně si prohlíží půjčený kus z moře zatímco já ostřížím zrakem sleduji Elenu a její kamarádku.

Nechápu, proč ani jedna nemá vážnější známost, nebo prostě kluka na chození. Ale možná jen tak povídají, aby se staly zajímavými objekty a doma na ně čekají životní lásky, které je bezhlavě pustily do tohoto uvolněného světa vášní.

Elena, černovlasá, dlouhonohá kráska s hnědýma očima, patří do první třídy, do elitního výběru nejkrásnějších žen, na kterých nikdo na první pohled nevidí ani chybičku. Šárka naopak vyrostla trochu málo, její nevysoká postava s neznatelnými prsy a klučičím sestřihem vlasů ji tudíž řadí k průměru dnešních trendů. Nechci říct, že je ošklivá, to ne, jen taková obyčejná. Úplně obyčejná v porovnání s Elenou.

Ale vedle Eleny si dnes připadám obyčejná i já. Kdybych se necítila tak nesmírně zamilovaná a šťastná ( když opomenu tu dnešní nemilou událost) a tím nadřazená nad vší pozemskou krásu, nejspíš bych radši zalezla do kontejneru.

Nepřikládám nijakou zvláštní váhu tomu, že Pavel drží Eleninu ruku s mušlí delší dobu než je třeba. Možná nechce, aby se zas cukala, ale i tak ve mně moment něco vystřeluje.

No tak klid, holka, přece ti ho nekrade! V Praze tráví tolik dní sám a najednou mi jeden hovor s výstřední koketou působí mžitky a závratě.

 

Kniha vyšla v květnu 2007 ve vydavatelství Akcent!

 

Objednat si ji můžete zde

 

Akcent, Drahomír Rybníček

Bedřicha Václavka 20

674 01 Třebíč nebo telefonicky na čísle 568 844 553,

popřípadě faxem na čísle 568 842 815,

či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz