Petra Nachtmanová - autorské stránky

Čekání na zázrak

19. března 2013 13:53:00

Čekání na zázrak

Dnešní večer nebyl promarněný. A s ním vlastně ani uplynulých deset let mého života, které se staly omletým stereotypem střídajících se dnů a nocí.

Dny jsem měl rozdělené na hodiny v zaměstnání, městské dopravě, hodiny na WC a koupelně, u televize, u čtení novin a odpočívání.

Víkendy se moc nelišily od pracovních dní, místo hodin v práci jsem dělal na zahradě nebo uklízel v domě a tak se vlekl týden za týdnem a já si mohl jen přát skutečný zázrak.

O pozdních večerech jsem sedával na lavičce v zahradě mezi stromy, pokud jsem nemohl usnout, díval se do nebe a přál si ty čtyřiadvacetihodinové kousky trochu zpestřit.

Za deset let se nic podstatného nezměnilo, dny plynuly jako by podle plánu a já v čase, kdy jsem seděl na lavičce, počítal do noci zářící hvězdy, které jsem už sčítal nesčetněkrát, ale součty se alespoň lišily.

S hlavou zdiženou k obloze jsem snad někoho tiše prosil: „Staň se, prosím tě, staň se. Staň se zázraku a zbav mě té znechucující všední reality. Zbav mě opakujících se úkonů od slunka do slunka. Prosím, přines mi do života něco zvláštního, zázračného. Stačí jen malý téměř neznatelný zázrak a pak budu zase dál dělat to, co dělám pravidelně deset let od smrti mé manželky.

A dnes se mé čekání vyplatilo. Dnes někdo nahoře, kolem mě či pod zemí, vyslyšel mé prosby a poslal mi k mým očím malý zázrak. Přesně o desáté hodině večer desátého července teplého letního večera, byl tady u mě a neměl žádné nožičky, ruce ani křídla. Neměl pusu, oči ani nos. Nemluvil a nebyl vůbec odstrašující. Nebyl žádnou podivnou věcí. A nakonec nebyl vůbec neznámý. Znal jsem ho moc dobře a přesto přese všechno byl jiný. Jiný a zázračný.

Měl kulatý tvar a byl oranžový. Ano, přede mnou se objevil obyčejný pomeranč. Vlastně obyčejně neobyčejný. Snesl se ke mně z košatého stromu nade mnou, ale ne z pomerančovníku, z mé padesát let staré lípy. Pomeranč se zastavil před mým obličejem a točil přede mnou své sytě oranžové barvy. Rozprašoval mi u nosu nejšťavnatější vůni sladkého pomeranče. Sbíhaly se mi sliny při vzpomínce na jednu letní dovolenou s mojí ženou Marií. Prosluněnou dovolenou na rozpálených plážích španělské Costa Bravy. Na jednu malou restauraci u moře, kde podávali čerstvě vymačkanou šťávu z pomeranče. Byla osvěžující, vyvolávala v nás nejúžasnější fantazie lahodného světa. A dnes…. opět byla na dosah, krásná chvíle naplněná bezchybností.

Ano, určitě měl tenhle létající zázrak tu samou chuť, anebo i lepší. Otřel jsem si rukou sliny, které mi vytékaly koutky úst. Mé oči hypnotizovaly ve vzduchu tancující pomeranč a začaly ho loupat z kůry. Ne, déle už jsem to nemohl vydržet, mé ruce se zvedly z lavičky a natahovaly se po něm. Chtěl jsem ho chytit. Pevně ho chytit do dlaní, zhluboka si přivonět kůry, stisknout ho v dlani. Oloupat si ho hezky dílek po dílku….

Ale sotva se mé ruce odtrhly od lavičky, můj první zázrak života, létající pomeranč očekávané nezapomenutelné chuti, se začal sám svlékat z kůže.

Jeden kousek, druhý, třetí….kousky samo se olupující kůry nepadaly na zem vedle lavičky, ale vznášely se ve tmě. Vytvořily kruh a tančily dokola, jen tak ve vzduchu. Bylo to jako bych se díval na televizi. Oči se nemohly ani na minutu odtrhnout od zázraku. Za chvíli se kousky létající kůry rozmístily nepravidelně a každý kousek se točil zcela sám.

„Nádhera!“ povdechl jsem si nahlas.

Opravdová nádhera přede mnou tančila. Kousky kůry mi připomínaly oranžové květy měsíčku. Tma byla poseta oranžovými květy, které svítily přímo na mě. U pusy mi již voněl oloupaný pomeranč, opět jsem měl touhu a chtěl po něm sáhnout. Rozpůlit si ho. Stroužek po stroužku si ho vychutnávat na jazyku a pak teprve polknout.

Nebylo třeba, aby mé ruce něco dělaly. Snad mé myšlenky se pustily samy do rozpůlení a dávaly mi dílek po dílku do pusy. Ano, nespletl jsem se, byl to ten nejšťavnatější a nejchutnější pomeranč na světě.

Dokonalá chuť šťávy mě zcela prostupovala. Nejdříve mi kroužila na jazyku a dál šla cestou do mého žaludku. Ne, nejenom tam. Cítil jsem, jak se mi šťáva rozlévá po těle. Zatékala do žil a tepen. Mísila se s mou krví.

Můj zázrak měl být u konce, jakmile jsem dojedl poslední kousek. Povzdechl jsem si, že není víc zázraku.

Ale on ještě neskončil, ještě tu byla kůra svítící do tmy a točící se přede mnou. Měsíčkové kytičky utvořily korunu. Královskou korunu, která se posadila na mou hlavu. Zapadla mezi moje kudrnaté vlasy a já…Pche! Nebyl jsem vůbec obyčejným člověkem prožívající svůj stereotypní život. Cítil jsem se králem. Pomerančovým králem.

Ach, zázraku, stal ses mi! Poznával jsem pocit dosud nepoznaný. Zažíval jsem nejkrásnější chvíli posledních let. Začal jsem se vznášet pomalu nad stromy, nad telegrafní sloupy, nad domy. Viděl jsem, jak se mi klaní ptáci, stromy i domy….lidé, kteří seděli na lavičkách a židlích před svými domy a snad také vyhlíželi a prosili, aby k nim přišel zázrak. Listy mi šustily známou melodii: „Happy birthday to you, happy birthday…“

Ano bylo to jako slavit narozeniny. Všichni mi tleskali, zpívali mi, přáli.

Byl jsem stále prostoupený šťávou, ale dostal jsem obrovskou žízeň. Žízeň na litry tekutiny s kousíčky dužiny. Zvednul jsem ruku k nosu a přičichl si k ní. Voněl jsem, přesně jako on. Jako nejšťavnatěší zázrak mého života –létající pomeranč.

Ne. Neovládl jsem se a zakousnul se do ruky. Pil jsem šťávu. Sál jsem a vycucával sám sebe. Nenasytně.Hltavě. S nepopsatelnou chutí jsem pil pomerančovou šťávu rozlitou v mém těle. Téměř jsem se vypil, kdyby mě nezastavil podivný stín před mýma očima. Byla to slupka pomeranče. Obestoupily mě kousky kůry a začaly mě obalovat. Ano, vypil jsem se tak, že jsem byl malý. Malý jako snědený oranžový plod. Kůra se kolem mne začala spojovat a já zůstal uzavřený ve zbytku zázraku. Moje oči přestávaly vidět. Mrkal jsem a když jsem je otevřel viděl jsem jen oranžovo. Viděl jsem šťávu, dužinu, kůžičku….a tělo, moje lidské tělo dokončovalo neznámou proměnu. Z pravé ruky se stal jeden stroužek pomeranče, z levé druhý, z jedné nohy třetí stroužek….

Už jsem nebyl člověkem. Stal jsem se zázrakem. Byl jsem šťavnatý, neodolatelný a letěl jsem zpět k zemi. Přiletěl jsem před oči ženy sedící na trávníku u domu. Slyšel jsem její, do noci šeptající hlas: „Prosím, staň se mi. Staň se mi…“

Začal jsem se jí točit před očima. Usmála se a hypnotizovala mě svýma očima. Začal jsem se před ní svlékat u kůže a ona otevírala pusu.

Šťáva jí vytékala koutky úst, jak hltala mé pomerančové ruce, nohy….

A já věděl, že zázraky se dějí, že každý z nás je zázrakem.

Věděl jsem, že se sníme navzájem, ale že se sníme sladce, chutně a zázračně!


přečteno: 9693x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017