Petra Nachtmanová - autorské stránky

Vlasová optika

19. března 2013 13:55:00

Vlasová optika

Je tomu pět let, co se Irena znenadání objevila u dveří výzkumné laboratoře na pokraji Prahy s uslzeným obličejem, roztřesenýma rukama a se svým neuspokojivým vhledem polodlouhých vlnitých vlasů.

Právě jsem horkou vodou omýval nástroje potřebné k práci zkoumání vlastností rostlin, když jsem uslyšel naléhavé klepání. Nechal jsme ty kovové pomůcky ve vodě a pospíchal otevřít.

Stála tam ona – Irena. Má první neskutečně skvělá, opravdová a bohužel bývalá láska. Stále krásně štíhlá, přemýšlivá a rozpačitá. Neměla chybu, v módním béžovém kostýmku, s vůní značkového parfému La cuum a vlasy stejně polodlouhými jako kdysi. Jen barvu změnila. Svou uličnickou špinavě blond vyměnila za mahagon.

„Ireno….,“ oslovil jsme ji udivěně, ale nenechala mě ani dopovědět pozdrav.

„Václave, prosím, musíš mi pomoct,“ zaúpěla a bez vyzvání vešla dovnitř. Jako tenkrát před lety se posadila se na kovovou otočnou židli u mikroskopu, podívala se z okna a pak si místo dovádivého točení smutně nahlas povzdechla.

„Ach, Václave… promiň, ani jsem tě nepozdravila. Víš, mám hrozný problém,“ na chvilku se odmlčela a osušila si slzy deroucí se z očí, „pomůžeš mi , viď?“

„To víš, že jo. O co jde?“

„Podívej se na mě,“ pravou rukou chytla pramen svých mahagonových vlasů a zatahala za něj, „vidíš to?“

Přikývnul jsem a usmál se.

„Změnila si barvu. Sluší ti to,“ poznamenal jsem po pravdě a chtěl ji potěšit, protože pokaždé se dožadovala odpovědi na otázku, zda jí to sluší.

„Sluší? Ach bože…..,“ vyjekla zraněně a rozbrečela se.

„No tak, co se děje? Nechtěl jsem ti nijak ublížit, přece to máš ráda, když….“

Opět mě přerušila a já si uvědomil, že chválit její pěkný vzhled v době, kdy si myslela opak, je zbytečné. Znal jsem ji. Musela se líbit sama sobě, aby byla schopná přijímat opěvné věty cizích lidí.

„Nenávidím tu barvu!“

Usmál jsem se. Byla stále stejná. Rozmarné dítě. Velkým problémem byly očividné malichernosti. Musela mít oblečení podle poslední módy. K oblečení sladěné boty, make-upy, kabelky, šperky a dokonce i muže. To bylo ostatně příčinou našeho rozchodu, neúnavně vyhledávala novosti a já zůstával historickou budovou. Chátrající, zaostalou a odmítanou moderním světem.

„Kopretinko, to přece není problém. Nech se přebarvit.“

Podívala se na mě divným výrazem, nakrabatila čelo a protáhla obočí. Výraz, co radím, když ví.

„To je právě ten problém. Nejde to! Nejde, nejde, nejde …..a nejde!“ opakovala hystericky a bouchla tak pěstí do stolu, že se otřásl bytelný mikroskop. Podívala se na mě utrápenýma a prosícíma očima.

„Musíš se mi podívat na vlasy do mikroskopu. Něco tam musím mít. Jinak to není přece možný. Nedají se přebarvit a navíc ten smích.“

„Smích?“ reagoval jsem překvapivě.

„Jo, smích. Něco mě nutí k smíchu, když nechci. Začne mě to šimrat v hlavě a já se řehtám jak kůň.“

„Smích přece nikomu neublíží,“ namítal jsem.

„No jo, ale když se směješ, když nemáš? Zrovna jsme měli poradu. Vážnou schůzi a já….,“ mávla rukou a dala si ji přes pusu, nos a část očí, „to bylo fakt strašný. Mysleli si, že jsem se zbláznila,“ ruku zase spustila podél těla a ťukala nervózně do židle.

„Nemáš tam zvířátka?“ smál jsem se a blížil se k těm vlasovým mahagoňátkům, abych zapátral po veškách, bleškách, klíšťácích. Uhnula hlavou.

„Ne, nic takovýho. To by přece někdo viděl. Musí to být něco pouhým okem neviditelný. Četla jsem, že nás prostupují velmi lehké částice z vesmíru, neutriny. Jsou plné energie, putují si vesmírem a pronikají si vším i námi aniž bychom to pociťovali. Musí to být něco podobného. Usadilo se mi to v hlavě a možná se to i množí. Jéžíííšmárjá…musíš mě toho zbavit.“

Vlastně jsem si zpočátku myslel, že se musela zbláznit, anebo že to jen dramatizovala. Herectví bylo jejím velkým uměním. Dostávala by hlavní role v úspěšných komediích, dramatech či společenských kronikách, kdyby si nevybrala docela jiné povolání. A tak mi začala vyprávět svůj příběh.

„Před rokem jsem měla na hlavě slonovou kost.“

„Slonovou kost? To se plácaj na hlavu i vzácný kosti?“ divil jsem se jako idiot.

„Jo, barvu slonovou kost. Jenže jsem začala chodit s Michalem. Miluje změny jako já.“

Trošku se pousmála a utřela si koutky očí, kde měla pozůstatky nespadlých slz.

„Po třech měsících vzájemného milování jsem ho chtěla překvapit. Zašla jsem do kadeřnického salónu Sylvie a nechala si tenhle zatracenej mahagon. Ze začátku to bylo fajn. Nová barva. Nový účes. Pak začaly hádky s přítelem a já běžela za změnou barvy pro rozveselení. Nechala jsem si kaštanovou. Byla to super. Cítila jsem se nově, neopotřebovaně a chtěně. Jenže jsem šla spát a ráno, ach bože, ráno jsem měla na hlavě zase ten mahagon. Myslela jsem si, že mi na vlasy naplácali nějakej sajrajt, co se prostě přes noc vypařil a tak jsem tam šla tu mizernou práci reklamovat. Koukali na mě jako na blázna. Nevěřili mi, že se to samo přeměnilo. A tak jsem pokořeně odešla a za pár týdnů zašla do jiného kadeřnictví a nechala si oblíbenou slonovou kost. Zůstala mi do rána. Vstala jsem a v zrcadle vidím zase tu hnusnou mahagonovou.

„Zase samo?“

„Hmm, prostě mi mahagon zůstal a nešel nijak smejt a poslední měsíc se mi objevily ty problémy se smíchem.“

Byl jsem z jejího vyprávění trošku vedle. Rozhodl jsem, že se tedy podíváme zblízka na ty záhadné vlasy, ale že to nemusím odhalit hned. Ustřihnul jsem pramínek zezadu a dal si jeden vlas pod mikroskop. Pozorně jsem se díval a viděl.

„Jsou tam nějaké mahagonové kuličky.“

„Vidíš, já ti říkala, že tam něco je…“

„Hýbou se. Nahoru, dolů, nahoru dolů. Dýchají.“

„Dýchají? Proboha oni žijou?“ zhrozila se a položila si hlavu do dlaní. Chtěla začít brečet, ale místo toho opět zvědla hlavu a začala se smát a ukazovala si na hlavu.

„Vidíš, teď mě to šimrá a musím se smát.“

„Kde nejvíc?“ ptal jsem se.

„Tady u kořínků vlasů.“

Ustřihnul jsem několik dalších vlasů a dal je pod mikroskop. Chvilku jsem nevěřil tomu, co vidím, ale bylo to tak. Byli tam malí lidé. Mahagonoví človíčci.

„Jsou tam lidi. Malí človíčkové. A jsou celí mahagonoví.“

„Mám v hlavě lidi? To přece není….“

Irena pobledla, stoupla si a začala třást hlavou.

„Fuj….Běžte pryč. Kššc,“ křičela vyděšeně. Prohrabovala si vlasy a vypadala šíleně. Pomalu jsem jí začal radit to, co jistě sama věděla, že třesení hlavou nepomůže.

Navrhnul jsem, aby za mnou jednou týdně docházela, abych to mohl zkoumat a snad i přišel na to, jak se těch vetřelců zbavit. Ráda souhlasila, hlavně potřebovala, abych jí těch potvor zbavil.

Irena sem docházela dva měsíce. Za tu dobu jsem zjistil, že malí „mahagonoví lidé“ ve vlasech pracují. Každý měl na hlavě cylindr a na sobě pracovní kombinézu mahagonové barvy. V ruce drželi kartáč a namáčeli si ho ve svém cylindru a obarvovali vlasy na oblíbenou barvu.

Irena chtěla ze svého neštěstí konečně uniknout a ostříhala se dohola. Měla se tím zbavit všech lidí. Souhlasil jsem. Já už její vlasy nepotřeboval. Mně samotnému se obarvily na mahagon. Byli to prostě pracovití človíčkové.

Po jednom roce zkoumání se mnou Irena přestala komunikovat. Doposud jsem nepřišel na to, jak se jich zbavit a po pravdě řečeno já to ani nechtěl. Přece jenom to byli lidé a nic špatného kromě barvení nedělali, zajímali mě a rozhodl jsem se o jejich životě napsat knihu až vše dobře prostuduji. Irena byla na dně. Nervově se zhroutila, když ztratila naději, že jí z holé lebky vyraší vlasy původní barvy. Vlasy byly opět v nenáviděné barvě a smála se při šimrání jako blázen.

Dnes, po pěti letech, co jsem poprvé uviděl ty malé mahagonové příslušníky se hodně změnilo. Ve městě rychle přibývá lidí s mahagonovými vlasy. Na kadeřnických salónech visí cedule: „Jiná barva než mahagon není.“

Spousta lidí je zoufalých jako Irena, která před dvěma lety spáchala sebevraždu po tom, co jí mahagonoví lidé obarvili všechny paruky, které si pořídila.

Asi to bylo pro ni nejlepší řešení. Právě jsem zjistil, že si nás mahagonoví lidé začali česat podle věku. Desetiletý kluk měl jiný účes než jedenáctiletý. Dvacetiletá žena jiný účes než dvacetijednaletá. Třicetiletá žena měla úplně stejný účes jako druhá třicetiletá žena. Irena by nepřežila tu potupu, kdyby někdo přesně znal její věk.

Dále jsem zjistil, že se rozmnožují pouhým dotykem svých cylindrů, což se někdy stávalo i omylem při práci.

Doposud jsem však nezjistil proč si nás přebarvují na jejich barvu a „značkují“ stejným účesem podle věku.


přečteno: 9790x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017