Petra Nachtmanová - autorské stránky

Konec velkonohých oslav

19. března 2013 14:01:00

povídka Konec velkonohých oslav

Dlouho chodidlový Madrín věřil, že je Bůh.

Bůh neznačící nadpřirozenou energii a modlu, ale Bůh všemohoucí, vládnoucí právě nyní v prostoru hmatatelné existence lidí.

Proč by měl jinak pod palcem smrtelníky v zemi Tarenic, táhnoucí se od zatopené Pertúrie, k bažinatým hranicím území lstivých Kračiletek? Proč by se měl velmi dobře, ještě líp a vzletně, kdyby nedržel pomyslné žezlo správným směrem? Proč by již jako dítě rád poslouchal příběhy o starých božstvech, před nimiž se lidé tetelili hrůzou a zároveň je milovali i proti své vůli.

Odedávna se mu líbil pocit z naklonění si přízně Boha pomocí darů, senzací a vlastního odříkání v jeho prospěch. Stačilo vrtochu vnuknout život: “Slyšeli jste? On by rád měl….Bůh si přeje! Bůh sešle mraky zloby, jestli…“

Přání bylo rozkazem, rozkaz požehnáním. Pozdní léto zasvětil vlastní odlišnosti, která se kdysi stala centrem posměchu a hloupostí. Nedokonalost ho vyřadila z linie bojovné party Kušule, kde se hodlal stát velitelem. Poplivali ho, pomazali zvířecími lejny a přivázali k hadímu smrku na předlouhé dva dny.

Jakmile převzal vládu po svém otci, udatném bojovníkovi Zárovi, umlčel nejdříve dýkou Kušuláky a posléze zapečetil zbytečné posměvačné řeči novými rozkazy.

„Pozdní léto se stane svátkem velkonohých. Kdo předčí délku mého chodidla? Devatenáct a půl palce je pro vás tvrdá konkurence, ale slibuji, že vítěze bohatě odměním. Přicházejte s prodlouženými nohami, s chodidly vyzdobenými předměty nemalé délky. Protahujte špatně vylíhnuté, přišívejte nástavce. Chacha chááá, nikomu z vás neuškodí trocha bolesti pro krásu a zároveň pobavení.“

Ukláněli se, souhlasně pokyvovali a poslouchali. Zruční přicházeli na vysokých chůdách, šikovní s chodidly posázenými pavími pery, větvemi vzácných stromů, drahými látkami, kousky zlata, drahými kameny a upečenými náhražkami.

Přicházeli do paláce usměvaví, vzorní a poslušní. Líbilo se mu to bezduché a neodporující stádo oveček. Miloval, jak ho uctívali a odmítali vlastní názory. Nápady pohřbívali ještě před narozením a to se cenilo jako správné. On mohl přicházet s novotami. On mohl měnit a přetvářet. Jen on si mohl dovolit žádat!

Hudba hrála bez přestání. Kytary střídaly flétny, píšťaly provázely bubny a loutny čekaly až harfistky skončí úvodní předehry každé načaté zdejší hodině.

Starý žalářník Latu, jediný netančil podivným stylem nemohoucího, propletl se mezi těly svíjejícími se v křeči a uklonil se před panovníkem.

„Madríne, Canatina porodila syna.“

„Ona? Proč zrovna ona?“

Pokynul strážci podzemních cel na výraz poděkování a ten ustoupil přesně o čtyři kroky vzad, k tácu plnému slaných pochoutek.

Syn by ho v jiné situaci potěšil. Nyní přinesl pouze zmatek. Cože? Tak Canatina si dovolila? Ta čarodějka s věšteckými schopnostmi, neohrožená bojovnice za nadvládu magie, nevlastní sestra a hlavně odpůrkyně mužů, jakým byl on? Přistřihl jí pomyslná křídla dravců brzy, ale co má znamenat náhlý obrat pohlaví potomstva? 123:1! Skóre ve prospěch dívek.

Její matka byla za naklonění k čarovné moci nejprve uvězněna a pak tajně upálena ve stromové dutině. Musel to udělat. Dobře, nemusel, ale chtěl.

„Nevstane z popela jako bájný pták Fénix. Zřítí se na ni nebesa a peklem se poveze na samý okraj plamenů, kde uhasí poslední vznešenost magických devítek,“ pronesl tenkrát krátce k macešině obětování ve prospěch klidu.

Nepotřeboval ve své zemi ukryté moci symbolů ani věštecké pohádky, léčivé byliny, kola, hvězdy, koule, co umí víc než mají. Nepotřeboval procházet alchymií, astrologií či učením o smrti a posmrti.

Proti záhadám vystavěl dobrou zeď – potěšení těl materiálem vlastním. Zmocňoval se žen, mužů, dětí. Povoloval orgie, zaplétání erotických symbolů do vlasů místo květin. Povoloval něhu i násilí, pokud šlo o spojení. Sexuální hrátky a zvrhlosti měly nechat zapomenout na čáry a kouzla podivínů.

A teď ona, Canatina! Zrovna ona si dovolila porodit syna. Potrestal sám sebe. Ne, ztrestal zároveň i ji. Nic víc si nemohla přát míň než muže vzešlého z jejich krve.

Od té doby, co se zbavil její matky ji držel tam dole. Tenkrát slavila jedenáct, nyní si načetla plných šestnáct let. Právě dnes měla narozeniny. Společné se synovými. Mělo to nějaký jiný význam? Co znamenalo datum narození matky shodné se synovým? Dumat mohl a nic nevymyslel, astrology nechal dávno zavřít nebo utekli sami.

„Brzy mi předáš vládu,“ oznámila mu drze, když tam byl naposledy.

„Neopovažuj se mluvit o nikdy neuskutečnitelném. Těžko dosáhneš trůnu.“

„Spoutané či svázané ruce nezabrání osudu. Otcova poslední vůle se vyplní, ať chceš či ne.“

„Mlč, děvko!“

Smála se jak smyslů zbavená. Ty její dlouhé tmavé vlasy a oči tvaru hnědých korálků. Myslela si, že se zmocní světa. Zmýlila se! Houpala se v poutech s rukama nad hlavou a on ji chtěl dokázat, že není čistoty v jejím těle.

Na nic se neptal. Přikázal, aby Latu zůstal a viděl. Pokoření se s pomocí více očí vždy znásobí.

„Latu, starej brachu, nenech si ujít požehnání královského postu mladé princezny.“

Smál se na oplátku. Zdvihl ji sukni a nezdržoval se proslulými hrátkami, co mu přinesly pověst nejlepšího milence.

„Bastarde, budeš litovat,“ vykřikla, když jí nahrnul do očí slzy, jak se dostával do hlubin, kam neměl povolen přístup. Tlačil ji na kamennou zeď a nechal vdechovat zápach plísně. Pohyboval se v ní žalostně prázdným tempem a vzdychal, že zná cestu. Vzdychal jak v bitvě o život.

Dnes sklízí hořké plody. Pět let bez zrození jediného syna a zrovna ona.

„Latu, zajdu za ní.“

Starý strážce mlčky přikývl na rozhodnutí pána a rychle sežvýkal kousek slanečka v puse.

Přišel k vládci na dosah, aby mu pomohl vstát z obležení dvou asijských krásek. Jakmile vladař stál, stalo se něco divného. Starý muž zakopl o vlastní nohu, upadl na mozaikové dlaždice a nehýbal se.

„Je mrtvý!“ konstatovala žena v labutím obleku, která mu jako první přiběhla na pomoc.

„Mrtvý?“

„Ano, pane, je mi to líto.“

„Obyčejný pád a smrt? Je to možné?“

„Stáří se na něm podepsalo.“

„Dobře, odneste ho. Sežeňte mi jeho vnuka Rolava, aby plně zaujmul volné místo.“

Už tak ho často střídal ve službě při nemocech starce. Vlastně je tomu rád, Rolav je v nejlepších letech. Je trošku záhadný člověk, ale spíš mlčenlivý než spolčený s tajemnem, za což by ho musel potrestat uvězněním.

„Vrátí se až večer, pane. Jel pro víno do Castigňan.“

„Ach, ano, vzpomínám si. Dobře. Jako doprovod půjdete třeba vy dva, ty a ty,“ ukázal na dva strážce u vchodu a ti přikývli na souhlas.

„Tady jste stejně k ničemu, když zlo máme zavřené pěkně dole.“ Pousmál se a sebral klíče od pasu mrtvého muže.

 

*

 

Canatině chyběla pouta či pevný provaz na rukou. Místo nich držela v náručí synka. Prvorozeného potomka, mládě vylíhlé z nutnosti a předpovědí hvězd.

Proti svému prvotnímu pocitu o prokletí těhotenství žen, ho milovala. Už jen proto, že jeho otec byl tak laskavý, pohledný a odevzdaně ji miloval. Tento vzácný cit mu však nemohla oplatit ničím větším než přátelstvím.

„Láska k muži není pro mne, Rolave. Promiň mi nevděčnost, prosej ta slova řešetem hříchů, ale nezdude ti kromě smíření žádná hrudka naděje. Máš ale před jinými obyčejnými muži výhodu, neopovrhuji tebou.“

„Jsem šťastný z volby budoucnosti. Jsem hrdý na přítomnost a minulost s tebou. Canatino, být přítelem, je pro mne stejné jako ti stát po boku v manželském svazku.“

Děkovala mu nastotisíckrát za zdravé rozumy, za obětování se a pomoc. To on ji v dobách záskoků za Latua odvazoval a nechal volně navštěvovat ostatní vězně – hvězdáře, mágy, čaroděje, alchymisty a hlavně Zajerinu, nejlepší přítelkyni matky. Tolik znalou krajiny pro setkání s tajemnem, s podivuhodnými stvořeními, zakletými temnými kouty a zázraky.

„Jsi hvězdou zdejšího života. Po matce jsi zdědila prorocké schopnosti a poklad šelestivých stromů Rejtonoců.“

„Ano, vím, že jsem jiná a budu se snažit být připravena.“

Učila se kouzla, naslouchání živé a neživé přírody a mnoho dalších věcí díky uvězněným společníkům. Každému vězni s nadpřirozenými schopnostmi podala ruce a nepustila dříve než za hodinu. Právě v tento čas přijala jejich energii a znalosti. Druhý den zrána dotyčný zemřel. Na půl zemřel.

„Neboj se, Canatino, objevíme se v pravý čas, pokud z každého dobře schováš symbolickou věc.“

Přislíbila, že se o to postará a slib dodržela. V kamenné podzemní chodbě měla za jedním pohyblivým kamenem zvláštní skrýš. Věrný pomocník a ochránce sem potajmu vkládal poklady dobrovolně zemřelých – spirály, kameny, kořeny, sušené byliny, kyvadla, zrcátka, prorokova oka, měsíční oka, slunce, čísla, kříže, kruhy a kovové pentagramy.

„Přijde s vámi i maminka, Zajerino? Mám od ní kousek temného kamene, přidám ho k vašim věcem, pokud dovolíš.“

„Uvidíš, milovaná, zda budeš mít i pro ni pomoc. Zkus to, nepros o povolení svou služebnici. Teď, prosím, vezmi i moje ruce do tvých dlaní. Je čas.“

Ráno neměla Zajerina v těle duši. Tělo odnesli a libovali si, že jim osud pomáhá od zlodušské chásky.

„Jenom tobě se nic neděje. Fuj, čarodějnice, tys je chladnokrevně zabila a ty bolestivý nemoci mám jistě od tebe. Jsi horší než jsem si myslel,“ povídal jí často Latu, aby dal najevo svůj vnitřní postoj odporu.

Nevadily jí řeči. Uběhlo devět a půl měsíce od znásilnění Madrínem, nevlastním bratrem a osm a půl od prvního něžného milování s Rolavem.

Syn patřil Rolavovi, ale zprvu měl být použit k prospěchu zítřků. Pak na něho získá správné otcovské právo.

Odtrhla dítě od naplněného prsu a chytla ho za jemnou ručku. „Meve, nyní mi odpusť tu krátkou bolest pro náš blahobyt.“ Rozevřela mu malé pěstičky, ve kterých měl zarostlé šesté prsty, na každé dlani jeden. Oba je uštípla svými nehty. Dítě se zavrtělo, zakňouralo, ale neplakalo. Políbila ho na čelo.

„Tak je to správně, prostě rozumíš.“

Otevřela druhou mříž, kde měla tajný východ a prošla až na konec chodby. Čekala tam Kornelie, stará porodní bába z lesa dobrých duchů.

„Dobře se o něj postarám, paní Canatino, nestrachuj se.“

„Děkuji Kornelie, je to těžší než bych myslela.“

„To nejtěžší máš ještě před sebou, ale nikdo nepochybuje o tvých zázračných schopnostech a prorockém vnímání, proto jsi byla zvolena. Mnoho štěstí.“

Odešla tajným nedávno objeveným východem z podzemí. Canatina si povzdechla. Jak ráda uvidí pořádné slunce, ne ty paprsky občas zde bloudící. Opravdové slunce plné síly. Světlo pohlcující květy, roztančené úsměvy………Buch! Ozvala se rána železných dveří do podzemí.

Madrín si pospíšil. Rychle sebrala z trochu slámy hadrového panáka a vrátila se zpět do kobky. Posadila se na kámen a sevřela v náručí vycpanou náhradu za živé dítě. Začala zpívat..

„Hajej, dadej, synáčku malej….“

Nezvedla hlavu ani když vešel Madrín dovnitř a stál v pozoru nad ní.

„Je tu nějak prázdno a ticho. Kde jsou ostatní vězňové?“

„Zemřeli.“

„Zemřeli?“

Vypadalo to, že je v podzemí něco jedovatého. Měl by zmizet dřív než se něco chytí vladařské bezproblémovosti.

„Jak to, že zrovna ty žiješ? Chcípnout jsi měla jako první, abych se tebou nemusel zabývat.“

„Zapomněl jsi? Jsem spolčená s ďáblem,“ zdvihla hlavu a plivla mu do obličeje. Neodvrátil tvář, jen se utřel bavlněným bílým rukávem.

„Mrcho, to si s tebou vyřídím později. Kde máš syna?“

„Kde myslíš? Podřimuje mi v náručí.“

„Děvko, cos s ním provedla?“

„Má pro tebe takovou cenu, chudáčku? Provedla jsem s ním jen to co si zasloužil. Tumáš!“

Hodila po něm dva šesté prsty, jeden malíček levé ruky a palec z pravé.

„Za to budeš pykat. Slyšíš? Tohle si nikdo nesmí dovolovat.“

„Kde je zbytek?“

„Tady!“

Vytrhla mu jeden prst z ruky a začala ho žvýkat v puse. Odvrátil tvář hnusem.

„Sežralas ho zaživa? Nevěřím ti, nikde tu není krev.“

„Nevěř, když nechceš. Stejně je čas na předání vlády. Od této chvíle budeš věřit tomu, co ti přikážu.“

Rozesmál se.

„Myslíš, že jednou větou získáš, co si zamaneš?“

„Je to otcova vůle.“

„Otec tu není.“

„Je to matčina vůle.“

„Ta prostopášnice má co chtěla.“

„Je to vůle šelestivých stromů Rejtonoců.“

„Stromy? Nech si ty nesmysly.“

„Dlouhonoháči! Pichláči! Bradáči! Smradláku! Madrín je kus špeku ….

Tohle na něj nepokřikovala nevlastní sestra. Odkud přicházely ty hlasy? Dětské vysmívající se hlásky. Chtěl si zacpat uši, protože se znovu stával tím malým bezbranným fackovacím pytlem.

„Chodidla má jako Tron, loupeživý Dinogon.“

Dinogon Tron, byl největší příšerou ukrytou v lesích. Kradl lískové oříšky a byl hodnější než kdokoliv z lidí. Jenže hrozně hnusný! Již z pohledu se člověk rozklepal.

„Tron, Dinogon, dlouhonoháč tlustej……“

„Mlč!“okřikl Canatinu, ale ta nepřestávala ve zpívání ukolébavky pro hadrové dítě: „Hajej, dadej, synáčku mrtvej….!“

„Tron, Dinogon, dlouhonoháč tlustej…..cha cha chááá, hi hi hííííí!“

„Zastav to slyšíš?“

Zvedla k němu zrak, usmála se.

„Co? Nelíbí se ti ukolébavky?“

„Neslyšíš ty děstký hlasy?“

Zavrtěla hlavou.

„Chodidla má jako Tron…..“

Vybavil si Tronova chodidla z obrázku, který mu připevnily na záda. Bradavičnatá, plesnivá, černá…..brrr…

Chtěl odejít, ale mříže byly zamčené a stráže nechal nahoře.

„Otevřete, slyšíte?“

„Nikdo nepřijde, jen já.“

„Mlč sakra!“

Udělal pár kroků k ní, aby si uvědomila, kdo je tady pánem. Schválně se předklonila a čelo opřela o kolena. Přitom dusila toho hadrníka a řvala zajíkavým pláčem.

„Udusila jsem tě, zabila, neviňátko!“

„Drž už ty svý hnusoty v krku, slyšíš?“

Neposlechla a dál slzela a bědovala. Přistoupil tedy blíž, sám ji umlčí. Měl to udělat už dávno. Uchopil ji pevně za vlasy a násilím ji zvedal hlavu. Ona však byla připravena k útoku.

Vstala a prudce mu přitiskla hadrového panáka na obličej. Nepustila dokud nepadl na studenou kamennou zem.

Odsunula jeho bezvládné tělo od svých nohou a otočila ho na břicho.

Ta velká chodidla byla opravdu nenormální, už od něho bude pokoj. Na pravé stěně odpočítala třináct kamenů zleva a patnáct zprava. Mezi nimi vyškrábala ven prostřední a vyndala ze štěrbiny zlatou číši, uvnitř s jehlou a kapátkem. Vyndala jehlu a začala píchat Madrínova chodidla v naučeném obrazci- od malíčku do středu paty, od středu paty třicet stupňů nalevo, poté k prostředníčku, obloučkem k palci, odtud klikatě dolů. Opakovala vpichy na druhé noze, ale obráceným směrem, pak odhodila jehlu na kamení, vyběhla z kobky a popadla louč u vchodu.

Proběhla podzemí s číší v ruce. V páté kobce to uviděla. Modravý dým stoupající z kamene v zemi. Položila na něj pravou dlaň a ten se propadl. Místo něho začal vyvěrat teplý pramen pokory. Naplnila číši až po okraj a v tento okamžik se podzemí prosvětlilo. Louč zhasla. Nebylo dál třeba vytvářet umělé dny, sluneční paprsky se zde předháněly v intenzitě. Obdivem zůstala chvilku stát a protřela si prsty oči.

Poté se usmála a pomalým krokem tak, aby nevylila ani kapku tekutiny, vyšla vzhůru do tanečního sálu.

Sotva vstoupila, ustala hudba. Rozhlédla se po tvářích lidí, směšných s těmi maškarami omotanými kolem noh.

Chovali se tiše, nic nevykřikovali. Vyčkávali. Možná byli rádi, že přišla ona a ne ten omezenec Madrín.

„Madrínova vláda padla. Jsem Canatina, právoplatná dědička trůnu. Sundejte si ty maškary.“

Začali ze sebe strhávat dlouhonohé vyšnoření a poklekli před ní z úcty. Musela dávat pozor, aby nezakopla. Posadila se na trůn a naplnila kapátko tekutinou.

„Každý ze zájemců spolkne jednu kapku pokory. Kdo nechce nebo na koho se nedostane, bude vyhnán k hranicím Pertúrie, na území nikoho. Postavte se do řady a nezmatkujte.“

Byla ráda, že se nestrkali ani nekřičeli. Kdyby obsah rozlila, musela by je vyhnat všechny bez slitování. Nevěděla, jak ta pokora bude ve skutečnosti vypadat. Snad jí budou sloužit, nebouřit se proti rozhodnutí, budou se starat o krásné prostředí……neví přesně. Nemá ani tušení, jen to musela udělat před tím než oživí dary v podzemí.

Měla štěstí ještě zbylo. Vstala a vnesla další řeč do sálu.

„Vrátím se přesně za měsíc. S posilami. Prozatím vše připravte tak, jak měla maminka s otcem rádi. Bavte se, protože poté nás čeká půlrok perné práce. Promiňte, jinak to nejde.“

Vrátila se do podzemních chodeb s několika zbytky poslední bratrovy slavnosti – ozdob lidských nohou. Přikryla Madrína pavími brky a pestrými látkami.

„Hrob, to barevné pohřebiště, ti snad ulehčí strasti v osamělém bloudění mrtvým krajem. Kdybys nebyl tak…“

„Canatino…“

Otočila se za hlasem a snažila se zamaskovat lesklost očí od slzavé vody. Nechtěla, aby někdo umíral. Přítel či nepřítel. Chtěla mír pro všechny.

„Rolave už ses vrátil?“

„Nastal čas.“

Podal jí truhlu plnou pokladů ze skrýše na konci podzemní chodby. Ano, nastal čas vzbudit mrtvé spoluvězně.

Dá jim moc a radovánky z nadlidských schopností.

„Je mi moc líto, tvůj děda zemřel. Nevěděla jsem.“

„Neomlouvej se, byl to starej mrzout. Jen by přidělával problémy. Navíc každý ze sebe dává trochu smutku. Proč bych měl být výjimkou? Dej se bez váhání do práce.“

Bez váhání. Trošku se přece jen kolébala v pochybách. Dobře, kouzelníci, čarodějové, nadpřirozené síly převezmou moc. Ale jak mohla vědět zda někdo z oživených nevyužije svých schopností ke vládě zla? I Madrín se dříve choval jako nejmilejší člověk na světě, nikdo by v něm nehledal rozkazovačného vraha. Kolik z mrtvých povstane v jiném kabátě, v jiném ustrojení, než v jakém je zde poznala? Kolika laskavým slovům se přemění písmena?

Vzala do ruky maminčin kámen.

„Ona jako první.“

Rolav přikývl. Vydali se chodbou, dříve tak tmavou, ven. Došli až k zarostlé studni. Sotva položila kámen na poklop studně, vysoká tráva a mech se vytratily. Místo nich se na víku objevil obraz prvého stromu Rejtonoců. Čekal ji oživovací rituál a první kus z deseti částí vzácného pokladu.

Před odkrytím hlubiny a zaříkáváním zmizelého světa, ještě nahlas zaprosila.

„Hlavně se mi vrať taková jakou tě znám, maminko. Prosím, nezklam mě.“


přečteno: 9968x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017