Petra Nachtmanová - autorské stránky

Past na poklidné změny

14. září 2013 19:08:00

povídka Past na poklidné změny

Myslím, že jsem se vymykala obecným pravidlům partnerských vztahů dokud se mi do života nevmotal Aleš.

Najít pravé křídlo a spolu s mým levým letět navždy spojena v jednom ptačím těle do výšin i údolí s propastmi se mi nechtělo. Proč? Jeden pravý muž pro ženu s tisíci touhami a sny?

Nehodící se škrtněte: jsem pohledná, třiadvacetiletá, kaštanově vlasatá, inteligentní, hodná, učenlivá, otevřená dobrodružství, zavřená přísaze navěky.

Mirek – dva měsíce, Radek čtyři, Slávek osm, Igor tři a půl. Mohla bych pokračovat ve výčtu krátkých výletů do lůna křehkých vztahů. Vzplanu jak plamen z uschlé větve na poušti. Vyhasnu rychleji než jiskra z křemene.

Ze začátku jsem obrečela každý konec. Ale pak došla k pochopení, že jsem prostě taková! Potřebuji změny. Má nejdelší známost trvala rok a půl.

Míla soukromničil v instalatérství. Díky zaměstnání, které vyžadovalo téměř veškerý jeho čas, trval náš vztah déle než je u mne obvyklé. Mihotal ve mně vůči němu jakýsi pocit viny, když jsem zavčas couvala ze vztahu, abych mu později neublížila daleko víc.

„Promiň, nevím, co se ve mně rozpíná. Nenosím přece známku, špatná. Nezahýbám, neholduju drogám, alkoholu, cigaretám a ani nepomýšlím na útěk do ciziny za boháči. Prostě se chci rozejít.“

„O.K. Dělej jak musíš.“

„Nezlobíš se?“

Neodpověděl, jen zavrtěl hlavou a odvrátil obličej. Míla se nikdy nezlobil. Vyhlášený kliďas ukazoval své umění. Přesto mne píchlo u srdce, jak jsem sobecká, bezohledná a hnusná k dobrým lidem. Musel mít slzy v očích. Najednou si vzpomněl, že musí do kšeftu. Blížila se půlnoc, kam se asi šel ukrýt?

„Promluvíme si zítra,“ oznámil mi a vzal nohy na ramena. Jednoduše utekl a mne překazil vysvětlování, proč to dělám, proč musím měnit partnery i přesto, že mi je s nimi obstojně dobře, ale ne zase úplně nejlíp. Nevěděla jsem co chci a myslela si, že střídáním zjistím, oč mi jde.

Ponořila jsem se do astrologie, do záhad vztahů a účinků magických předmětů. Projela filozofii, psychologii a přesto našla jen jedinou odpověď – miluji začátky. Okoukávání, pusinkování, ruku v ruce, tam a sem, řečičky o minulosti o přítomném krásnu i o nádherné budoucnosti.

S tím plánováním se to možná začínalo sypat. Plány se v mozku projeví jako splněné a je po překvapení. Začíná fáze všedních frází a pak? KONEC. Stejně jako s prvním spojení těl v romantickém či náruživém milování se vrchol shýbá ke dnu, tak se klonil můj další zájem. Téměř u země jsem se zachraňovala odchodem.

„Děvka jedna, vybodla se na mě. Copak jsem jí bil, ubližoval, nadával? Děvka jedna, nevděčná,“ zaslechla jsem jednou v baru stěžování neznámého muže. Nevím, proč jsem si ta slova vtáhla do sebe. Dávali mi málo? Co víc jsem chtěla, co? Proč jsem přelétávala? Nesla jsem si snad zklamání z delších vztahů v sobě? Z minulých životů? Nic netrvá věčně ani láska k jedné vděčné seznamovací akci.

Povídala jsem si, jede se dál, jede se kupředu. Život je pouze jeden. Možná jich je víc, ale ty druhé si stejně nepamatuji.

Seznamování není můj problém. Dva týdny po mlčenlivém rozchodu s Mílou jsem získala Aleše. Láska, láska, opět ta rozechvělá slova, doteky, šepoty….

„Miluji tě, Věruš,“ začal říkat hned po hodině a já ta slova opakovala k jeho neskrývané radosti.

„Miluji tě.“

„Nikdy se nerozejdeme, cítím to,“ povídal za čtrnáct dní, kdy se ke mně, na mou vlastní žádost, stěhoval.

„Ano, nikdy.“

Ne, nelhala jsem. V tu chvíli pravda stála v pozoru a neshýbala se někam k popelnicím pro zbytky včerejších pochutin. Nenakukovala ani do budoucna. Žila jsem pro tyto okamžiky začátku.

Aleš nepracoval, zůstal v bytě a staral se o veškeré domácí práce. Já si libovala v pohodlí a s úsměvem vyřizovala klienty v pojišťovně. Jak byl pozorný! Ženský mi povídaly „Tentokrát to vyjde, který mužský nosí ženě do práce kastrůlky s obědem?“

Kastrůlky! Polévka, hlavní jídlo, zákusek či salát. Pozorné „jídlo“ mi lezlo přesně za měsíc a půl děkovných úsměvů a pochval, krkem. Jídlo se přetvářelo a mělo jméno ALEŠ. Kvůli pověsti jsem ale hodlala vydržet déle, aby na mne kolegyně neukazovaly, jak jsem nevděčná, divná a nevážící si pohodlí.

„Budu vynechávat polední jídlo, abych neztloustla,“ vymyslela jsem nakonec na partnera.

„Dobře, připravím dietní večeře.“

„Už jsi našel práci?“

„Věruško, nic zajímavého nemají.“

„A nezajímavého? Měl bys obvolat nebo radši obejít podniky. Neříkej, že není po kuchařích poptávka.“

Vadilo mi, jak je přepečlivý a zároveň neschopný přiložit ruku k dílu mimo domov. Doposud jsem měla úplně normální týpky. Mirek kouřil v obýváku, Radek nechával ponožky v křesle, Slávek neúnavně sportoval a Igor? Nutil mne číst projevy na ochranu zvířat. Tohle všechno byly jejich zájmy, ale Alešovou posedlostí jsem se stala já.

„Věruško, vyžehlil jsem ti halenku s květinami, přesadil palmičku, vyčistil boty….“

Úúúúúúú, úpěla jsem v duchu, protáčela oči a chýlila se k odstupu.

„Už sis našel práci?“

„Ne, povídal jsem …Máme málo peněz? Snažím se. Třeba bychom mohli mít dítě a já budu na mateřský.“

„Na mateřský?“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych muže nechala u dudlíků a plen. No ale dnešní doba holdovala změnám. Proč ne? V jiné situaci, kdyby šlo všechno dobře.

„Nechci ještě díte.“

„Ne? Myslel jsem, že je to mezi námi vážné.“

„Aleši, nezlob se, raději se rozejdeme.“

„Proč?“

„Neklape nám to.“

„Jak to můžeš říct? Dělám, co ti na očích vidím.“

„Děláš i to co nevidíš, takhle to dál nejde.“

„Každá jiná…Věruš, nevyháněj mě, miluji tě.“

„Ráno, prosím, odejdi. Přespím na gauči.“

Otočila jsem se, abych odešla do druhé místnosti, ale krok se mi v půlce srazil na chladné nic.

„Zabiju se, jestli mě necháš.“

Srdce mi hlasitě tlouklo. Zabije se? Kvůli mně? Nenechá mě rozhodnout? Mám setrvat nebo risknout zavinění smrti?

Rozhodnutí jsem posunovala. Dobrovolně se nehnul ani o centimetr za práh bytu. Setrvali jsme další měsíc v mrtvém vztahu. On se usmíval, já šklebila a rvala si srdce na kousky.

Vzpomínala jsem na Igorův sexappeal, na Davidův výlet na motorce pod stan, na Radkovu amatérskou kapelu, na Mílu – na hasičský ples, na něžnosti při hvězdách, na skoky do náruče, když se vracel. Míla, odešel tak beze slov a já?

Nenechal mne udělat poslední ospravedlňovací tah. Scházel mi. Příšerně mi scházelo jeho přátelství. Nebo v tom bylo něco víc? Možná jsem se tehdy jen bála, že ty společné měsíce příliš přetahuji a vycouvala v nepravý čas.

Mílova smířlivá povaha mi chyběla, když tu nyní vládl Aleš, když si diktoval pouhým pohledem lásku.

„Je to tvůj byt. Vyhoď ho,“ radila mi kamarádka Radka, které jsem se svěřila.

„Nechápeš? Má mě v kleštích, jak se hnu, zacvakne do bolesti.“

„Nedramatizuj to, takových bylo, co hodlali skoncovat kvůli rozchodu.“

Hrál si. Dobře, kola štěstí skončila, roztočila jsem ruletu rozhodnutí a padla červená. Červená jako stopka, krev či srdce lásky. Především červená jako naléhavá výzva ke zvolání hlasitého „Odejdi! Sbal si svoje věci a prostě jdi odkud jsi přišel a nezačínej s tím, že se zabiješ! Kašlu ti na hloupý kecy.“

„Věruš…“

„Táhni slyšíš? Je to můj byt.“

Křičela jsem až mi přeskakoval hlas. Nesměl se dostat ke slovu, jinak bych to ze sebe nedostala. Chvíli tu postával, klepal si prsty na kuchyňskou linku a nervózně se usmíval.

„Věruš, ale…“

„Teď hned!“

Otočila jsem se k němu zády, obešel mne obloukem a zamířil do skříně na chodbu. Vytáhl cestovní tašku a já za chvilku pozorovala stín za dveřmi obývacího pokoje. Pakoval si. Srdce se zklidňovalo a plesalo radostí. Dokázala jsem se to!

Dokázala bych to, kdyby mne neutnul s prásknutím dveří.

„Jak chceš. Oběsím se na prvním stromě tobě pro radost.“

Buch. Zavřela jsem oči a posléze promáčela polštáře. Klepala jsem se slabostí a po dva týdny neustále hledala v místním tisku a okolí, jestli někde náhodou nevisí.

Bohužel, náladu na novou známost zahnal vítr do kouta. Potkat znovu někoho takového? Raději bych asi visela s provazem kolem krku na stromě

Přesto mi někdo scházel. Hovoru jsem se neodvážila, ale odeslala SMS „MOHLI BYCHOM SE SEJIT? VERA“

Odpověď přišla za pět hodin. „KDY A KDE? MILA.“

Táhnu to s Mílou plné dva roky. Zázrak! Když k nim přidám rok a půl před krátkým rozchodem, dá mi náš společný čas slušné číslo. Mám ho ráda. Vážím si ho. Miluji? Duše mi stále zaběhává do cizích neprobádaných krajin, ale hlídám, aby ty moje seznamovací schůzky zůstaly pouze ve snech.

Risk, že bych získala druhého Aleše, nehodlám podstoupit. A Míla? Je zlatíčko, že mi odpustil a že se nemusím vracet do prázdného bytu.


přečteno: 9661x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017