Petra Nachtmanová - autorské stránky

Sklenice se znakem orla

14. září 2013 19:15:00

Sklenice se znakem orla

Konečně si domů přivedl mořskou orlici. Vysněný druh, se kterým rád zahnízdí a dočká se dokonalých potomků.

Doposud mu všechny samice na jaře odlétaly. Valérie v březnu 1999. Petra v dubnu 2004. Val byla spíš volavka než dravec. Dobře, Petra snad mohla být takový menší dravec, když s ním vydržela pět let. Snad orel nejmenší či orlík krátkoprstý. Stačila by mu, kdyby se poslední dobou tolik nerozkřikovala a to on nesnesl. Měla se potulovat po březích, smát se, lichotit a ne rozdmýchávat hněv sotva přiletěl na hnízdiště z těžké roboty.

Minulost hodil z hlavu. Dnes má tu pravou! Seznámili se před týdnem na zahraniční dovolené, v Costa del Sol. Doposud nechápal, jak mohla být opuštěná? Jakto že si nikdo nevšimnul její dokonalosti? Vlnila boky, házela plavými vlasy jak mořská bouře vlnami a smála se paprsčitým sluněním. Rozehrávala mu pírka a on se vznášel, létal, kroužil nad slanými hlubinami a rád se vracel.

Navíc, jako nejcennější bonus měla na pravém rameni magnet, vytetovanou orlici. Přitáhla si ho a získala na první pohled a dnes si ji obhlížel jako nejvácnějšího hosta ve svém domě.

Má partnerku! Vyskakoval by metry vysoko, ale místo toho vyleštil ty dva historicky cenné poháry s orly na víno.

Blonďatá, čistá, bílá, nej….

„Haliaeëtus albicilla.“

„Co říkáš, Pavle?“

„To je latinsky mořský orel, vidíš je na sklenicích?“

„Nádhera, ale neřekla bych, že je na nich mořský druh.“

Neodpověděl ji na pochyby o ozdobě sklenice a naplnil je červeným. Chtěl ji lichotit. Lichotit, milovat a mít.

„Pro tebe není ničeho škoda.“

Stydlivě se začervenala. Nalitou červeň do tváří se pokoušela rozehnat rozhlížením po dřevěné chatě uprostřed lesa.

„Máš to tu stylové. Připadám si jak v restauraci „U lovce“ Mají tam na stěnách parohy, kůže, nože a flinty. Ale ty to tu máš útulnější,“ posumála se a zadívala se do krbového ohně.

„Minulost. Dávné lovecké vášně. Dnes je všechno jiné. Miluji tebe a orly.“

„Já také.“

„Mohu si přisednout?“

„Ale ano, jistě. Pavle, už jsem si myslela, že pro tebe nejsem dost dobrá, když se stále odtahuješ.“

Pomatená samička. Taktizoval. Nechtěl se přiblížit unáhleně, mohla se zaleknout té snad až ďábelské touhy vlastnit orlici. Navíc nebyl žádný jednonoční požitkář, budoval si pevné štěstí a ne plaché a poraněné prudkou bouří.

Na španělských plážích spolu strávili pět dní a dotýkal se jen zlehka voňavých vlasů a jemné pleti na tvářích. Nic víc. Orlice musí být natěšena. Zapuštěna správně do hnízda a umět žít jak ve voliéře tak ve volné přírodě. Naučí se. Naučí.

„Jsi dokonalá.“

„Stydím se jak náctiletá, nelichoť mi tolik.“

„Neříkej, buď na sebe hrdá. Máš tak bílu čistou pleť, modré oči a ve znaku dravce. Jsi sama čistota.“

Naklonil se nad ní. Líbali se. Pomalu ji svlékal a šeptal zlehounka, ale přesvědčivě:

„Vím, že působím ze začátku trochu zdrženlivě, ale chtěl bych mít děti. To už bych si ve čtyřicetipěti letech mohl dovolit.“

Pousmála se, oddaně ho pojmula do sebe a obejmula jeho záda nohama. Přitáhla ho na sebe, aby jentak nevyklouzl.

Brala mu dech. Cítil se báječně, držel ji na gauči v náručí a po několikrát zopakovaném milování, šeptal do vlasů.

„Jsi jako jasmínový květ, kopretinová zahrada, sedmikráska. Jarní sněženka, letní bosá víla, zimní sníh…“

„Blázne,“ smála se a rošťácky ho kousla do ucha.

„Těším se na naše běloučká dítka.“

„Aby nebyly tmavý.“

„Proč?“

„Praděda je Afričan.“

Posadil se jak na vojenský povel. „Cože?“

„Snad nejsi rasista?“

„Ne, ale kdo by to byl řekl, vždyť by to na tobě člověk nepoznal, že?“

„Mám jednu tmavou skvrnu na zádech, je jako koláč.“

Přehodil si přes sebe tmavěmodrý župan a přešel k baru. Nalil si koňak a potichu spláchl zradu.

„Neboj, třeba budou bílé jako my,“ řekla na uklidněnou a navlékla se do hnědé halenky.

Třeba. Co si myslela? Že tu krev vypustí někudy do kytek? Zklamala ho. Zradila. Myslel, že má vrcholný bod štěstí a zatím měl míň než plivanec na chodníku.

Pozoroval roztažená křídla a vznešenost orla na sklenici. Pohanila ho. Není úniku, bude jí muset přejmenovat mnohem dřív než své předešlé ženy. Nedá se nic dělat. Pokrčil rameny a začal si pobrukovat. Osud nelze odvrátit.

Přešel k ní a bláznivě ji zlíbal obličej.

„Lásko, budu ti říkat Lord, ano?“

„Lord? Není to mužské jméno?“

„Ne, to je jméno samice orla.“

„Dobře, když se ti to líbí.“

Škoda, že o ní málo věděla. Mohla tušit. Orlice Lord měla smůlu. Chytila se v Rakousku do želez, ztratila jeden pařát, poté přišla zpět do chovné stanice v Guttenbergu, kde uhynula.

Přimáčkl ji na sebe, ale jen pravou rukou, levou hledal osudové značky – železná pouta ozdobená klikiháky.

„Jen si trochu pohrajeme, neboj se,“ říkal jí, když děs v očích vystřeloval z ženina nitra. Nasadil ji okovy a připoutal k železné lampě, přikované blízko krbu. Sděloval ji láskyplně hrůznosti budoucna.

„Normálně bys přišla o dlaň, jako Lord o pařát, ale nechci ti nechat tu ukradenou pýchu. Fuj, špíno,“ plivl jí do obličeje a ve stejný moment odřízl orla z ramene.

Křičela. Oční žilky ji popraskaly z bolesti a modrost zalila krvavá barva. Stejně si nezasloužila modroočky! Zajíkala se slzavým sténáním a on ji jednoduše krvácející a prosící odpoutal.

„Jdi. Uteč. Leť!! Dávám ti volnost.“

Otevřel dveře a ona utíkala. Držela si kusem potahu díru, kde ji chyběl kus masa. Nevnímala, že ji dochází dech a píchá v boku. Vypínala veškeré síly, aby doběhla včas závod o život.

Nechal ji. Věděl, že doběhne jen do útočiště domu, kde si postavil druhé hnízdiště. Najde světlo, co se automaticky ve tmě zapíná. Uslyší telefon. Vejde a zakřičí: „Pomoc! Pomozte mi!“

Nikdo nevyleze. Sama se doplazí k telefonu, vytočí záchranné číslo a dovolá se pouze sem. Jakmile on zvedne sluchátko, dveře i okna se zatemní a zamknou JI.

Ona! Nebude ještě úplně zoufalá, rozsvítí si. Po neúčinném lomcování dveří a oken najde podzemní východ. Nadzvedne víko podlahy a uvnitř uvidí zahradu. Radostně po žebříku sleze dovnitř a zjistí, že není kam utéct, protože zahrada je jen matoucí vjem s okolními vysokými zdmi, co mají navrcholu dráty zabraňující vysokou dávkou energie útěku.

Navíc najde nevděčnou společnost, nevěrnou volavku a orlíka, co se stal křiklavcem.

A on, přijde ji naposledy navštívit, mořskou orlici s přetvářkou a vyškrábe ji své sémě z útrob.

Ano. Štěstí mu nikdo nepřetrhne. Nikdo si nedovolí hanit orlovská práva. Nikdo mu nezkříží snění, když zahajluje na počest dobré práci.


přečteno: 9887x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017