Petra Nachtmanová - autorské stránky

Nemocnice na kraji života

14. září 2013 19:16:00

Nemocnice na kraji života

Viola Líbezná, pětadvacetiletá zdravotní sestra, těm pokojům říkala poslední štace života. Stěny obalené vibrujícími vzpomínkami a na stropě usazený smrtelný nádech zpívaly písně do ztracena.

Bylo otázkou několika dnů, měsíců, v ojedinělých případech let, kdy se strop propadne a zahladí zdi hluboko pod hlínu.

Místnosti, zaplněné stařeckým pachem, mísícím se s pořádnou dávkou desinfekce, v ní dávno vyvolávaly soucit.

Ze začátku brečela. Slzela jen při pohledu, ale za pět let praxe přivykla postelím obývaných zasmušilými tvářemi a nemohoucími těly. Nehybné kreatury, nevnímající svět kolem, bloudící fantazií v předsmrtném rozjímání ticha a promítající si na bílou omítku stokrát obehrané filmy života. Bože, kolikrát se jen modlila, aby se tam nahoře někdo slitoval a seslal jim klid od denních člověčích povinností. Co z toho ti starci měli? Co? Nic. Neradovali se. Nekřičeli. Nevzdychali. Jen čekali a někteří se doslova nechali zavléct do denních rituálů, protože o ně nestáli. Čekali. Jedli. Čekali. Spali. Koukali do dáli, zda jim narostou křídla či se dočkají znovu nabytí sil. Vyčkávali s prosbou v očích na poslední milosrdný soud.

Naštěstí existovaly i světlejší výjimky. Mohly se ještě jakžtakž pohybovat, rozmlouvat, psát či číst. Zrovna jako pan Zdeněk Hlásek, osmdesátpětiletý dědula připoutaný na lůžko. Sálal energií, pokaždé když vešla. Laškoval s ní, rozhazoval rukama a koulel neuvěřitelně očima stejně jako pusou. Páteř a nohy mu bohužel odsloužily, proto ho tady ubytovali. No jo, aspoň trochu života do toho umírání! Nadechla se a vzala za kliku.

„Dobrý den vespolek,“ usmála se a zašla zkontrolovat kapačku pacientovi u okna. Druhému vedle na posteli načechrala polštář a přikrývku a přemístila se k natěšenému starci.

„A co vy, pane Hlásek? Jak se dnes daří? Za chvíli uděláme masážičku, aby se nám ulevilo.“

„Violko, líbezná, voňavá. Mně už pomůže jenom smrt.“

„No ale, nemluvte tak. Jste na tom mnohem líp než mnozí tady. Klidně se s vámi vsadím, že přežijete stovku.“

„Líp nebo hůř? Záleží na tom.“

„Jak to myslíte?“

„Není to na vás, Violko. Vy se o mě staráte líp než vlastní vnuk, jedinej příbuznej. Ten čeká na prachy, co zdědí. Já mu jsem šuma fuk.“

„Třeba mu křivdíte.“

„Ne, sama víte, že ne. Setřičko, já celej život nerad mluvil a čet a teď mi na starý kolena zbylo tohle nenáviděný mluvení, čtení a psaní navrch. Karty bych si zahrál, ale copak tady to někdo zvládne?“

„Brzy vás přemístíme k čilejším, slibuju.“

„Jste hodná, sestři. Tihle dva kumpáni stojej za polámanej žebřík.“

S ujištěním přemístění odešla a vrátila se až po návštěvách. Dnes měl Hlásek šťastný den, přišel vnuk. Ale nerozveselilo ho to. Večer byl jak proměněný, takhle ho neznala. Žádné hlášky, žádné trhání koutků úst k úsměvu. Od hlavy až k patám zahloubaná vážnost.

„Copak se stalo? Špatné zprávy?“

„Takovejhle život je na nic, sestři,“ zachytil ji za sukni a pokynul, aby se naklonila. „Vy máte přece možnosti, zabte mě, Violko. Píchněte mi nějakej oblbovák ať mám svatej klid.“

Zamračeně se odtáhla.

„Nemluvte nesmysly. To přece nejde.“

„Myslím to vážně. Zabte mě, pomůžete mi. Už mě to na světě fakticky nebaví.“

Zavrtěla hlavou.

„Mlčte, nejsem žádnej vrah.“

„To nebude vražda, jen služba příteli. Odkážu vám každej zlatej kousek i prachový pírko.“

„Ne.“

Zrozpačitěla. Řeči o smrti neměla ráda. Hlavně odtud chtěla rychle vypadnout. Ležícímu u okna rychle narovnala peřinu a druhému pacientovi sáhla na čelo, jestli nemá teplotu. Pak se upřeně dívala na nemohoucího Kozelka, nebo spíš skrz něj, ale i tak jí připadalo, že zamrkal, když uslyšel další nesmyslné prosby.

„Violko, zabte mě. Prosím vás, udělejte to pro mě.“

„Řekla jsem, že ne.“

Odpověděla rozhodnutě a rázným krokem přešla ke vchodovým dveřím. Brala za kliku, když jí další hlasité věty zabrzdily.

„Violo, když mě nezabijete, napíšu, že jste to měla v úmyslu a má rychlá smrt je jistě chladnokrevnou vraždou.“

Zabouchla za sebou. Opřela se o stěnu na chodbě a hlasitě oddechovala. Tohle musel být sen, jinak si to nedokázala vysvětlit. Stane se vrahem tak či tak.

„Stalo se ti něco?“

Z leknutí se probrala do reality.

„Ahoj, Davide,“ usmála se na mladého lékaře a odlepila se od studené zdi. „Ne to nic.“

Pousmála se a svižným krokem odkráčela z jeho dohledu.

Doma si uvědomila, jestli třeba nemohl něco zaslechnout. Ale jelikož následovaly dva dny služebního volna, vypustila nepříjemnosti z hlavy.

 

*

Nemocniční budova bylo něco jiného. Hned u dveří na ni padl ten svíravý pocit na prsou. Chvilku se odvažovala než vešla středečního rána do Hláskova pokoje. Musela a přikázala si. Vypnula prsa, nasadila svůj pověstný úsměv a ustrnula. Jeho postel byla prázná!

„V noci umřel,“ oznámil jí David, když se vyptávala kam ho přemístili.

„To není možný, tak najednou?“

„Srdeční zástava, však víš. To je hned.“

Přeměřovala si ho pohledem. Jeho sdělení jí nahlodávalo klid. Co když přece jen napsal, že ho zabila ona? David v tom mohl mít prsty, stál přece za dveřmi. Musel slyšet. Musel vědět. Mohl zabít! Proboha! Jako lékař měl přístup ke každému rychlousmrcovači a nikdo by se v tom nepitval. Venku čekali všichni, od příbuzných po vládní rozpočty až konečně tyhle přítěže natáhnou brka. Smrt jim vyhovovala, aby ti šeredně přežívající nestáli ještě víc a nemuselo se investovat do neperspektivního sektoru.

„Je potřeba dát do kupy jeho věci a předat to vnukovi. Udělám to, koukám, že tě to dost sebralo. Nezajdeš po službě na večeři?“

„Ne, promiň, nemám náladu. S balením si nedělej hlavu, postarám se o to, byl mým pacientem. S tím se opravdu nezatěžuj.“

Obešla ho a stoupla si mezi dveře, aby se náhodou nehrnul na pomoc.

„Dobře, jak chceš, rozmysli si tu večeři.“

„Ne, nezlob se, nepůjdu, ale díky za pozvání.“

Davida už dva měsíce odmítala. Nechtěla si ještě s nikým začínat. Poslední známost na ní zanechala následky v podobě smutku, který vzniká díky opakované nevěře partnera. Navíc ji na něm něco nesedlo. Byl pohledný, milý, z dobře postavené rodiny, ale přesto kdyby se ho měla jen dotknout, přijmula by nechuť žabího vývaru.

Dala se do pátrání. Dopis!!! Musela ho najít nebo špatně dopadne. Prohledala všechno, ale nic neobjevila. Napadlo ji, že ani žádný nenapsal, když se to přihodilo poměrně brzy. Nenechal by si přece ujít příležitost, aby se ještě alespoň jednou nepokusil o přemluvení.

Povzdechla si. Složila věci do papírové krabice a podala je vnukovi. On ji za starostlivost mile poděkoval a odešel. Sledovala ho oknem do zahrady. Všechny ty pozůstalosti kromě koženého pouzdra s doklady, hodil do popelnice. Hrklo v ní. Nezapomněla na nějaké přihrádky? Nějaká tajná část? Ne, příliš to dramatizuje. Sama sebe uklidňovala, že jí nic neuniklo a provedla důkladnou prověrku.

 

*

Za týden ji zavolali k advokátu Bělskému. Seděla vedle Hláskova vnuka a ani nedutala, když závěť sepsaná před rokem ji odkazovala dům se zahradou a úspory šestimístné cifry. Nemohla tomu uvěřit! Ne! Tak on jí odkázal všechno dřív než se vůbec zmiňoval.

„Čubko, cos mu nakecala? Toho budeš litovat, “ rozčiloval

se údajný právoplatný dědic.

Pohrozil a ona se třásla. Neměla z bohatství radost. Nepatřilo jí to. Ne a ne.

„Já nic nechtěla.“

„Nekecej, vyžívala ses v oblbování nemocnýho chudáka, ale holka to se pleteš, to se ještě vyšetří.“

Druhý den si stěžoval na vedení, že omámila pacienta a kdo ví co je zač, když využívala slabosti starce k vlastnímu prospěchu.

Směšná záležitost. Každá stížnost se ale musela pečlivě prověřit. Hlavně, když byla za ní smrt a dědictví spadlé do klína.

Začala si připadat jako jedna ze zdejších chovanců. Tělo bez duše. Kroky těžce se posouvající do nikam a jen díky zažité rutině nezanedbávala pracovní povinnosti.

Za tři dny se po důkladném prověřování faktů za policejního dozoru posadila v zahradě nemocnice a rozbrečela se znovuobjevenou volností.

Ano, zemřel na srdeční vadu. Nikdo se již o vraždě nezmiňoval. Nenašel se žádný důvod, aby ji obviňovali. David ji hodně vypomohl. Dosvědčil, že několikrát zaslechl jak jí Hlásek sliboval dědictví, ale ona odmítala. Mohla si oddechnout. Byla mimo jakékoliv podezření. Vyplakávala se z tlaku uplynulých dnů.

Mezi slzami se pousmála. Přicházel. Měla by mu poděkovat i v soukromí.

„Děkuji, Davide.“

Posadil se vedle ní na lavičku a přitiskl se až příliš odvážně k jejím stehnům.

„Není zač, lásko. Kdy bude svatba? Kdy se vezmeme? Navrhoval bych….“ začal ji odhrnovat pramen vlasů z čela jak to dělávají zamilovaní. Ucukla. On se snad doopravdy pomátl na rozumu. Byla vděčná za pomoc, ale svatba za odměnu představovala nadmíru.

„Svatbu? Vždyť spolu ani nechodíme a chceš si mě vzít?“

„Violko, nikdo tě už nebude obviňovat. Nikdo ti nic nedokáže, protože budeš pod mou ochranou.“

„Nebude potřeba, dám si pozor.“

„Ne, ty mi nerozumíš. Mám ten dopis u sebe. Nebudou mít nikdy důkazy, pokud se staneš mou ženou.“

Vytřeštila oči hrůzou.

„Nevěřím ti. Lžeš!“

Z kapsy vytáhl pomačkaný dopis. Nechal ji nahlédnout na obálku, aby si přečetla svoje jméno napsané kostrbatým písmem zemřelého. Chtěla si ho vzít, ale odtáhl ho.

„To mi ho dáš přečíst až po svatební noci?“ hořce se pokusila zavtipkovat.

„Nemůžu ti ho dát nikdy, rozvedla by ses. Nemělo by to smysl.“

Nikdy. Nikdy! Zůstane celý život v pasti? S chlapem, který se jí hnusil? Nepřítomně vstala a odcházela.

„Budeš se mít se mnou dobře. Nikdy bych ti neublížil, mám tě rád.“

Rád! Hajzl. Zmetek jeden rozmazlenej. Sebral jí poslední síly. Chuť do života. Anebo….

Ano, zbývala ještě jedna možnost. Dojde na policejní stanici a zeptá se kolik dostane za vraždu. Určitě to nebude doživotí, když se její trestní rejstřík pyšní sněhově bílou barvou….


přečteno: 9922x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017