Petra Nachtmanová - autorské stránky

Unáhlená rozhodnutí samoty

18. března 2013 22:08:00

povídka Unáhlená rozhodnutí samoty

Milovala jsem samotu. Tu, které si člověk užívá po dni plném střetnutí s neznámými a známými lidmi všeho druhu. Vyskočíte z přeplněného autobusu a jediný přání, který máte před vstupem do paneláku je, aby na chodbě nikdo nestál a hlavně drbny Máša se Sášou a aby výtah byl předem připraven k umístění vyčerpaného těla a nemusela paměť sahat velmi vysoko až do čtrnáctky, kde si ho zašprajcli neohleduplní Kozinovi, protože si myslí, že kromě bytu, který nesplácí vlastní i všechny ostatní neobydlené prostory a původně společné prostory. Zabrali si i několik nevyužívaných sklepů –i můj – já si tam dala starý lustr a rozbitý stůl, ale někdo se mi tam vloupal, sebral zámek a vykradl vše uvnitř a sklep zůstal nadále otevřený, dokud si ho nezabrali bez ptaní oni, což mě mrzí, protože s odpadovým zbožím budu muset daleko a ne pouze dolů do sklepa, kde si to někdo vezme.

Ale nakonec jsem byla ráda, že si to přivlastnili, protože jsem nechtěla investovat každý týden do nového zámku.

No a u výtahu počítáním do desítky a následným bušením kovovou částí deštníku na dveře s výkřiky: „Výtah, výtah! Haló. Výtah!“ si prodlužuji nepřímý pobyt mezi lidmi a než otevřu dveře bytu, vím jen to, že vypnu všechny informační přístroje, otevřu lednici, vyndám vše nezkažené, zblajznu to, plácnu sebou na gauč a nechám v sobě vyšumět všechny dnešní schůzky. Jenže za dvě hodiny se probouzím, vše se mi míchá v hlavě a z jídla je mi špatně i z těch promíchaných snů a tak se osprchuu a jdu spát do postele a probouzím se po půlnoci, koukám na strop a nevím, proč jsem šla spát tak brzo, když se teď nudím a jediný, co si přeju je jít z tý samoty pryč a nechat na sebe působit jiný hlasy než poskakování výtahu z patra do patra, bouchání dveří popůlnočních příchozích a neutajený smích milenců. Je jasný, že každotýdenní ranní páteční rozhodnutí, vycházející z vyčerpanosti v davu zní: „Dík za pozvání, na vandr, ale nejedu“ je unáhlený, a sotva odbije půlnoc, vytáčím číslo někoho z party, vyzvídám, kde jsou a jestli na mě počkají.

Vyrážím prvním ranním sobotním vlakem mezi lidi a jelikož pospíchám, abych je stihla přesně do jedenácti, kdy se sbalej a půjdou jinam, přicházím uřícená, zničená a toužící po odpočinku někde v samotě. Jenže místo „Milá kamarádko, odpočiň si,“ se ozve „Tak už jsi tady, sláva, zvedáme se a jdeme k hranicím.“

„K hranicím? Není to daleko?“ kulím oči.

„Čtyřicet kilásků, krásný číslo ne?“

„Čísla nad desítku jsou mi dnes nějak nesympatická,“ pronesu, ale je to úplně jedno, protože řečmi, co si pro sebe žvatlám se akorát dostávám do zpoždění a musím dobíhat.

Funím a dýchám jak smečka psů po závodě. Plíce sbírají vše, co není ani vzduch, vejdou se mi tam daleko hmotnější věci, jak se roztahují. Roztažené plíce mi dávají přečervenalou barvu a hnusný splihlý vlasy a po třiceti kiláskách vím, že křeče v břiše nejsou náhoda, ale že jsem si zátěží přivolala tetku, ale zatím se vzteklá krev teprve chystá a vaří, aby vytryskla. Menstruační problémy jsou klukům úplně jedno, jsou rádi, že si můžou kupovat jen holicí strojky a ne napěchovanou vatu.

Pět kilometrů před cílem jsem byla jako sopka před vybuchnutím, rozčiloval mě každý strom, co rostl nakřivo, větve, co se lámaly a nejvíc mě dráždily óčkový nohy kamaráda Sumatry a jeho bimbající se liščí ocas na klobouku.

Měla jsme chuť mu nohy svázat lanem a vytrhnout mu ocas i s liškou, co k němu už dávno nebyla připojená. Ale držela jsem se, cvičila si pěsti na rukou stylem pěst, dlaň, pěst, slaň a došla bez úhony do srubu u hranic. Tam jsem zalezla za pytel místo dveří a ležela.

„Jdeš s náma?“ ozvalo se za chvíli.

„Kam? Nepřišli jsme zrovna?“ zděsila jsem se.

„Jdeme se podívat do nedaleké hospůdky.“

„Nedaleký? Vždyť je to aspoň pět kiláků,“ s hrůzou jsem vykřikla po uvědomění si, že jsem po cestě viděla jen tuhle nejbližší ves s hospodou asi v týto vzdálenosti.

„Sedm“

„Nejdu!“ vykřikla jsem bez rozmýšlení, i když to bylo poddesítkové číslo.

„Budeš tu ale sama, všichni jdou.“

„Jóo dobrýý, přineste mi limču a přijďte brzy,“ řekla jsem jako starostlivá matka, otočila se na bok a nechala je klidně odejít a myslela jen na vytoužnou samotu a odpočinek. Probrala jsem se za několik hodin. Za pytlem venku byla tma a nikde nikdo. Po paměti jsem vytáhla baterku z telete a zavadila o kůži houpající se vedle postele. Lekla jsem se, že tu někdo je, ale jen trochu, uvnitř byla jen osadní kniha, tak jsem si ji vytáhla a s baterkou procházela zápisy. Dívala jsem se dovnitř, abych se zbavila samoty a podivné tmy za pytlem, která dostávala horrorová jména.

Došla jsem k poslednímu zápisu. Byl z dneška, místní vojáci z pohraničí se sem zatoulali jen pár hodin před námi. Připsala jsem tam, kde jsou, když jsem tu sama a bojím se (tenkrát jsem si ještě myslela, že všichni uniformovaní muži jsou moc slušní a hodní. Dnes už vím, že se ve stejnokrojích nachází vše možné a můj závěr je, že s osmdesáti procenty vycvičených se nedá absolutně normálně žít).

Odložila jsem knihu zápisů, zhasnula baterku a dívala se na létající pytel. Potřebovala jsem jít ven na několik malých a jednu opravdu velkou stranu, ale strach byl silnější.

Odbila půlnoc a nikdo z naší party nebyl v doslechnu. Co když se nikdo z nich nevrátí? Netrefím ani na nádraží. Myslela jsem na nejhorší a do nejhoršího začaly od hranic houkat sirény. „Poplach! Hledají vraha!“ to bylo jediný, co mě napadlo a chtěla jsem se někam schovat dřív než utíkající vrah roztrhne pytel. Už představa, že za pytlem někdo vykoukne mne doháněla k hrůzným fantaziím, kde jsem byla obětí všemožných nestvůr. Třásla jsem se strachy a z toho, že potřebuju vyvenčit. A pak mi přestal kolovat krevní oběh. Slyšela jsem hlasy, ale srdce se rozbušilo radostí ještě dřív než mozek stačil vše dobře zpracovat. Vyskočila jsem z postele, odhrnula odvážně pytel a zapomněla na všechny přízraky za ním.

„Už jste tady? To jsem ráda. Kde jste byli takovou dobu?“ vyptávala jsem se, když mi Inka podávala limču.

„Potkali jsme Šneka. Jak bylo?“ vyptávala se.

„Fajn.“ Řekla jsme a utíkala do tmavého lesa se vyvenčit.

No jo, potkali Šneka. Potkat Šneka, bylo horší než hrát s Medúzou člověče, nezlob se! Studovala totiž čáry máry fuk a šeptala před každým hodem tři minuty něco kostce. Ale asi byla špatná studentka, padaly jí jen čísla do trojky a občas čtyřka. Na start se dostala jen díky tomu, že jsem jí věnovala šestku. Po dvou hodinách jsem vyhrála a říkala, že mě to nebaví, ale ona se naštvala, že nechci hrát kvůli tomu, že jsem vyhrála a nechci jí dát druhou šanci.

Jenže jsem nepodlehla, protože normální hrací doba by byla dvacet minut a ne dvě hodiny díky tomu, že obtěžovala kostku, co musí fungovat na zaříkávadla. A pak vzteky polykala figurky a byla víc šílená než já za pytlem, protože tvrdila, že se nemám bát, že to jsou přetvořený popcorni a v žaludku se rozpouštějí.

Když jsem si ulevila, všimla jsem si, že má každoměsíční vzteklost se neodvážila ani vykročit, jak se bála společně se mnou a tak jsem šťastně poplácala Šneka po rameni.

„Tak co, jak se vede? Vystrkuješ ještě růžky za koruny na piva?“

Šnek mlčel, ale to bylo normální. Jeho mozkové centrum začalo působit po pěti minutách a odpověděl mi.

„Prej si v tom jo?“

Otevřela jsem pusu a koukala kolem, osvobodila mě Inka.

„To měla bejt otázka pro mě, to já jsem….“

„Ty jsi v jináči jo?“ přiskočila jsme k ní. Obejmula jí a pogratulovala.

„Tak to se máš, nikdy už nezůstaneš sama někde u hranic za dveřmi z pytle.“

A od toho dne jsem úplnou samotu nechtěla ani vidět a koupila si psa, co ubrání i hranice a všechny pohybující se pytloviny rozkouše a zničí a navíc uniformy ze srsti se bojí i vojáci.


přečteno: 10614x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017