Petra Nachtmanová - autorské stránky

Zrcadlová ošklivost

19. března 2013 13:51:00

povídka Zrcadlová ošklivost

„Chytala jsi vůbec někdy živé Mohydy?“

„Ne a ty?“

Zavrtěla zamítavě hlavou.

„Nechceš to zkusit?“ pousmála se vyzývavě.

„Myslíš, Mohyde, Mohyde, tvář pěkná ti zohyzdne?“

„Bojíš se?“

„Ne. Vždyť nic nedělají, jen se jim promění tvář v uáááá, nestvůru,“ štípla Hedviku a ta zavrtěla hlavou.

„Jani, jsi šílená! My obě. Musíme jít v pátek. Přesně v pět večer vylézají ze starého kaštanu uprostřed Cejnova pole,“ oznámila trochu silné, ale velmi fajnové kamarádce.

„Vím, vezmu si sebou sváču.“

„Tak v pátek, ahoj.“

„Ahoj, chytačko Mohyďáků.“

 

*

 

Doma sáhla Hedvika po novém Bestiáři. Nyní vycházel každý rok doplněný, protože se na lidském území začalo vyskytovat mnoho neznámých druhů z nespočetných říší. Zalezla pod peřinu a četla si nahlas:

„Řád: Mohydovití, druh Mohyd sojkový, polárka, vlajkonoš. Liší se od sebe pouze zbarvením, sojkový je protkán sojčími pírky, polárka je bílý se stříbrnými nitkami a vlajkonoš má křídla pomalovaná různými vlaječkami. Popis Mohydů: podobají se netopýrům, mají stejnou strukturu křídel, ale celkově jsou malí jako motýli. Mají lidské hlavy se skřítkovským obličejem. Pokud je chytnete a na chvíli uvězníte v lidských dlaních, po otevření se ukážou jako velmi oškliví. Dělají různé obličeje, snad chtějí zastrašit, ale vesměs to působí směšně. Hlavy se jim proměňují na syčivé hady, draky, znetvořené příšery či části strašidelných věcí.

Nejsou nebezpeční, pokud je nedržíme dlouhou dobu. Poté nám mohou přivodit těžké sny. Jejich význam či poslání na Zemi není dosud probádán. Vyskytují se pouze na třech místech v republice, na dubech, které by při leteckém pohledu, spojením tří bodů, vytvořily trojúhelník…“

Ano, to věděla. Hedvičin a Janin dům tvořily dva body trojúhelníku a třetím byl zchátralý hrad. Právě proto by měly probádat území Mohydů lépe. Možná právě ony jsou důvodem jejich zdejší přítomnosti.

 

*

 

Stály opřeny zády k dubu a volaly do košaté koruny.

„Haló, haló, je tu někdo? Přišly jsme na návštěvu, dovolíte nám pomazlení s vašimi tvářemi?“

Skláněly hlavu smíchem a sotva ji zvedly, kroužily kolem nich desítky roztomilých stvoření.

Jana chytla do dlaní prvního.

„Tři, dva, jedna…,“ nedočkavě si odpočítala vteřiny, aby mohla nahlédnout mezi prsty. „Teda, tenhle je ošklivej, koukej, jako by vylezl z kanálu. Blééé!“ pustila Hedvika svého prvního.

„Tenhle má taky šlehu, asi prolezl tisíci pavučinami. Chi chi…“

Nachytaly jich snad stovku, každý z nich měl na sobě originální zrůdnost. Až Jana povídala, že do sebe jistě museli vcucnout tváře všech dosud existujících či líhnoucích se strašidel.

Stmívalo se. Hodlaly zkusit několik posledních a vrátit se domů. Hedvika se ale zarazila, když otevřela dlaň.

Mohyd měl místo křídel a hlavy, zrcadla. Viděla v nich sama sebe.

„Mám novýho, podívej.“

„Já taky. Zrcadláč! Musíme ohlásit novej druh.“

Nemohly se od pohledu na sebe v křídlech odtrhnout. Držely je dlouho v otevřených dlaních a oni, místo aby odletěli, setrvali a promítali jim tříminutový film. Rychlý seznam všech nelidských tváří, ze kterých už některé znaly.

„Člověče, to je jak nahrávání programu. Pamatuju si úplně všechny tváře, který mi Zrcadláč pustil.“

„I já.“

Když došla Zrcadláčům páska, objevily se jim na křídlech opět tváře děvčat. Chtěly si trochu zablbnout. Jejich vlastní obličeje vytvářely všemožné škleby. Připadaly si jako v zrcadlovém bludišti, smály se samy sobě a domů odcházely s dobrou náladou.

 

*

 

Večer pršelo a hřmělo. Snad by vletěl do pokoje k Hedvice blesk, kdyby včas nezavřela okno, protože jí naháněla hrůzu vlající záclona.

Nakonec přece usnula a nevěděla, kdy ta spoušť venku skončila. Ráno ji probudil matčin křik z kuchyně.

„Barevní netopýři, pomóooc!“

Rychle odkopla peřinu a běžela v pyžamu dolů.

„To jsou Mohydi, mami. Nic nedělají, neboj se jich,“ uklidňovala ji a pozorovala to nadělení. Mohydi seděli všude kolem. Okupovali nábytek, sklenice, okna, závěsy, dveře. Navíc, když vešla, začali pištět jako myši. Zacpala si uši, narychlo se převlékla a běžela za Janou.

To, že se u nich také něco děje, viděla už z dálky. Jejich dům byl pohlcen obrovským dubem. Uvnitř se válelo a poletovalo samé listí a modydi.

„Něco jsme provedly, vidíš?“

„U nás se taky usadili.“

„Co chtěj?“

Pokrčila rameny.

Přijeli filmaři, novináři a výzkumníci. Procházeli kus po kuse, ale zrcadlový druh se nejspíš propadl do země. I tak musely odpovídat na všetečné otázky, na které neznaly jasnou odpověď.

Den byl náročný. Hedvika se těšila do postele, osprchovala se v koupelně a při čištění zubů ustrnula. Něco tady vybočovalo z normálu. Pokaždé, když se na sebe podívala do zrcadla, viděla místo pěkné vlastní tváře, ty měnící se, ošklivé.

Vyjekla hrůzou, odhodila kartáček a opláchla si obličej. Ale nezmizel ani jeden přízrak. Připadala si jako žárovka, která při každém bliknutí vydávala na obdiv hrůznou tvář světu.

Potřebovala si lehnout, vyspat se. Ráno přece bývá moudřejší večera.

Mohydů bylo kolem tolik, že z toho bláznila. Nebo…..možná si obě nevědomky přivolaly nějaké kouzlo, které pomine až s úderem další noci. Nebo také nikdy.

Za dveřmi pokoje uslyšela pískot Mohydů. Takový jiný, jásavý. Oznamovali, že vchází. Bez svolení přesídlili do jejího pokoje. Jak dlouho se tu jen ta podivná mnohočetná návštěva zdrží?

Co vyvádějí? Budou jí pomáhat? Vypadali oddaně.

Desítky Mohydů opravdu drželo okraj pokrývky a když se přiblížila, zvedli ji, aby mohla vklouznout dovnitř. Přikryli ji a několik Mohydů posazených vedle ní na peřiňáku, jí začalo prozpěvovat píseň na dobrou noc. Slyšela dokonce přání dobré noci. Prostě jim začínala rozumět.

Prohlížela si ty spokojené tváře. Co to Mohydi švitořili? Bude jejich královnou? Vládcem, protože zlomila prokletí?

Chytla jednoho do dlaní a zase ho pustila. Už neproměňovali tváře na ošklivé. Byly jak děti, smála se s nimi a přitakala na milé úsměvy a poděkování. Za co jí děkovali ti roztomilí a hodní tvorečkové, netušila.

„Budeme ti sloužit.“

„Dobře, ale proč zrovna mně?“

„Uvidíš sama, proč.“

Záhada se opravdu během týdne vyřešila. Jana s Hedvikou na tom byly stejně. Měly mnoho sloužících a převzaly ty ošklivé tváře do sebe. Společně je osvobodily od prokletí odporného vzhledu a od středu zájmu.

Ony dvě je zastoupily. Staly se pro šílené vědce a seznací chtivé novináře, objevem roku. Sotva se na ně někdo díval víc jak pět minut, přeměňovaly krásu na odpornost. Sotva je někdo pohladil nebo pokud nahlédly do zrcadla, stály tu jen mladé dívky s obličejem zrůd.

Neustále změny je donutily přijmout věčné vzájemné přátelství. Staly se jedna druhé nejlepší kamarádkou, protože kdyby tomu tak nebylo, čekaly by zavřené mezi stěnami na smrt.

Zahanbeny odporem a hlasitým údivem okolí, mohly vycházet do společnosti bez výčitek pouze jeden den v roce – na Halloweena.

 

Poznámka: povídka se umístila na 8. místě soutěže Rokle šeré smrti 2005


přečteno: 10472x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017