Petra Nachtmanová - autorské stránky

Rybleny

19. března 2013 13:56:00

Povídka Rybleny

Vypadnout z baráku jen tak, s netajným plánem do přírody k vodě, se mi dařilo celé letošní léto. Manželka hudrovala, ale zvykla si, protože rybník se stálým zákazníkům štědře odvděčoval a zalepoval pusu nevděčnicím, prohlašujících, že trčet doma jako ryba na suchu je ostudou každého milujícího rybáře.

Žena lhala, nebyla vůbec na suchu, lednice svítila plností barevných lahví, počmáraných plechovek a v koupelně tekla i bublinková. Týdně jsem nosil domů kapitální úlovky a závislost nešlo přerušit ani na jediný den. Byl jsem rád připoutaný k vodě, rybí šupiny se mi blýskaly i na záchodě doma, když jsem toužebně přivíral oči. A pro trochu radosti jsem se ženě omlouval za absenci v rodinném kruhu nebo vlastně v jiném útvaru, protože jak ze dvou lidí utvoříte kruh?

„Mámo vidíš kapříka? To bude dobrota. Není ti snad tou nejlepší odměnou?“

Pokaždý něco zažbrblala, ale byla udobřená, protože mi vyrvala rybu z ruky a začala jí porcovat.

Do zářijového výlovu šlo vše hladce, denně jsem vyčkával a často se dočkával. Jednou týdně jsem si odčinil velkou rybou malý zájem o jiné radovánky života a po rybí večeři, šel do hospody s chlapama probírat milované úlovky.

Letos se dařilo každýmu kromě Oskara, on byl věčným rybářským smolařem, protože mu bylo sedmdesát a nechytal jinak než na obyčejný vrbový proutek, na kterým měl vlasec, háček a žížalu.

„Vrby jsou na drby a na pomlázky,“ popichovali jsme ho pokaždý, kdy se objevil, ale on jen přisedl vypil jedno a tvrdil, že rybám se musí nejdřív porozumět, pak se nachytají na ledaccos a že jemu už přestává bohužel sloužit všechno.

„Ale Oskare, neříkej. Chytáš takhle věčně. Chceš složíme se ti k narozkám na pořádnej zázračnej prut,“ nabízeli jsme se, protože jsme ho měli rádi a nechtěli, aby stále trpěl nedostatkem rybích doteků.

Nechtěl, že prý zvyky se nemaj měnit. Zaplatili jsme mu aspoň pivo, co si dal a přemlouvali ho, aby chodil častěji, když se cítí mizerně, ale přišel až po výlovu a jako každej byl děsně naštvanej.

Výlov byl krutou pravdou pěti kaprů, jednoho tolstolobika zkřížených s bahnem a velkým zničujícím ničím.

U čtyřech sešoupnutých stolů sedělo dvacet chlapů a dívali se na kádičku uprostřed. Tam dožívalo posledních šest kousků a břišní křeče od smíchu zůstaly pro letošek pod stolem.

„Musíme koupit ryby, jinak máme po rybaření,“ navrhl jsem.

„Hele Jardo, nejsou prachy, muselo se opravovat spoustu věcí. Máte novou hasičárnu, chodníky, hřiště a ženský klubovnu,“ oznámil nám Luboš, starosta obce.

„Jo ženský si zařídili klubovnu a na ryby nezbylo. Mohly přece drbat pod lípou na návsi jako doteď a ne se zavírat a říkat, že dělají užitečný věci,“ rozčiloval se Igor.

„Hele, nemoh sem nic dělat. Jardova Maruna je vedla, že prej chlapi maj hasičárnu, děti hřitě a ony nic.“

Jo moje ženská to přeháněla, za mlada vedla sokoly, pak pionýry a v důchodu ostatní ženský ve vsi. Člověk neměl od ní nikdy pokoj i ryby chtěla mít pod kontrolou, ale řekl jsem jí jasně „Ryby jsou moje!“

„Ryby jsou naše, hasiči patřej všem. Složíme si na ryby, do jara přece nastřádáme, je nás dvacet a vánoce holt musíme přežít ve vodách okolních,“ navrhl jsem chlapům únikový plán z prohrané bitvy.

A bylo odsouhlaseno. Ryby nenecháme vyhynout, jen se zatím do jara musíme spokojit se sousedními rybníky u Kovařic a Mlýnů, tam bylo vždycky přerybněno a navíc jsme byli vždy přátelsky zváni.

 

*

„Jedu na ryby,“ řekl jsem ze zvyku za dva týdny a Maruna odporovala.

„Kam? Žádný nejsou.“

„Jedu do Mlýnů se Zdendou, vezme mě autem.“

Maruna se jen škodolibě pousmála, že musím jezdit dál než jsem zvyklý, ale to mě netrápilo. Chtěl jsem si zachytat a vyzkoušet si terén, aby vánoční kapřík plaval včas ve vaně.

Ve Mlýnech jsme si sedli, nahodili a čekali. Za dvě hodiny jel kolem starosta, mysleli jsme si, že se chce jenom pozdravit, ale zpráva z jeho úst nás zamotala do vlasce.

„Čau chlapi, copak nevíte jak dopadnul náš výlov? Nic tu není, stejně jako u vás a vedle v Kovařicích a jinde v okolí.“

„Nekecej, si děláš srandu?“ vyhrkli jsme oba současně.

„Ne, tady i jinde, nikde nic, ryby zmizely. Máme po chytání.“

Chvíli jsme se zamyšleně pozorovali, drželi jsme dvě minuty ticha za ryby a jednu za skvělý nápad.

„Požádáme vládu o finanční výpomoc, jsou tam skoro samí chlapi, pochopěj nás a schválej to ještě před vánocema,“ povídal jsem.

Ale starosta Mlýnů zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Chlapi, já peníze na ryby sehnal, ale horší je, že nikde žádný velký nejsou. Po celý republice nenajdeš sladkovodní rybu, která by šla na řízky.“

Zdenda se rozbrečel a vyl směrem na rybářský prut. Měl slabý srdce.

„Chlapi, já se zblázním, co řeknu ženě? Že jsem neschopnej sehnat vánoční rybu? Takhle se mi pohihňává a mě se třesou ruce, jak mě to znervózňuje.“

Poplácal jsem Zdendu po rameni.

„Zmuž se, přece to musí každej pochopit, i ženská. Nejsou, byly a nebudou. Není to tvoje vina.“

Odjeli jsme zničení domů. Celý říjen a listopad nepadlo o rybách ani slovo. Každej přemejšlel, jak je to možný, že se úplně zdejchly. Kromě několika kousků vytaženejch při výlovu, neuváženě zabitejch ještě před obeznámením se s celorepublikovou horrorovou situací, se po rybách slehla zem.

Nikde neplavaly žádný chcíplotiny, nikde u břehu nebyla známka po snědení divou zvěří. Padly názory, že jsou někde schovaný, že se možná naučily žít na suchu a budeme je muset střílet brokovnicí nebo, že začaly lítat a odletěly do teplých krajin.

„Na jaře přitáhnou,“ řekl starosta s nadějí „jiný vysvětlení prozatím není. Ryby už nejsou rybami!“

Smutně jsme vzdychali a ani pivo nám nechutnalo. Vyprávěl jsem to Maruně, ale s ní se o tom mluvit nedalo.

„Mě tvoje ryby nezajímají!“

„Jak moje? To je státní neodkladná záležitost. Rozumíš? Tragédie. Něco jako požáry, zemětřesení a povodně. Mělo by tě to zajímat.“

„Víš, že se na zprávy nedívám. Člověka akorát rozčílej a opravdovej život se vymyká z rukou.“

No jo, ženský. Nic důležitýho je nezajímalo, ani to, že na vánoce nebude kapr.

„Udělám kuřecí řízky na vánoční stůl,“ řekla mi, abych si nedělal hlavu kvůli kaprovi.

„No jo…dobře udělej,“ mávnul jsme rukou, na vánoce bude kuře, obyčejný kuře, který se nechytá na udici jako ryba. Člověk s ním nemá žádný kontakt, neplave si ve vaně dva dny před Štědrým dnem. Bylo to všechno smutný a chlapi byli tak mimo, že ani nevěděli, co se děje kolem. A vánoční čas se blížil a kádě zely prázdnotou.

*

„Sakra chlapi, já se asi ukouřím k smrti, jak jsem zničenej z těch ryb,“ vzdychal Igor a zapaloval jednu za druhou v hospodě.

Miloš řekl, že si aspoň na Štědrý den místo pohádky pustí video se svými úlovky z let minulých. Milošovi se to pouštělo, neměl ženu, žil s odrostlým synem, kterej se na video rád podívá s ním, protože je genetickej rybář.

 

*

Dvacátýho prvního prosince mi to nedalo. Šel jsem k rybníku, vytáhl pruty, nahodil si a doufal, že třeba něco zatoulanýho připlave. Tradice byla tradice. Uplynuly tři hodiny, chtěl jsem balit, začínalo děsně mrznout a v tom se slyším:

„Berou berou,“ křičel jsem nahlas štěstím, sáhnul po podběráku a vytáhl kořist. Nadšením jsem vydechl.

„Krásná, jsi moc krásná!“ dal jsem rybě obrovskou pusu, protože mi připravila předvánoční dárek „tebe snad ani nezabiju.“

Neměřil jsem ji, ale odhadoval dobrých osmdesát cenťáků. Běžel jsem, kam jinam, než do hospody, rozletěly se dveře a já řval:

„Vrátily se! Chlapi, ryby jsou zase v rybníku.“

Nadzvedával jsem úlovek nad hlavu a chlapi jásali:

„Hospodskej přines metr. Změříme si naši šťastnou návratku do skutečnýho života.“

A měla osmdesáttři centimetrů a byla celá moje!

„To je síla Jardo,“ gratulace se jen hrnuly a nedočkavci narychlo dopíjeli, aby si šli zarybařit.

*

Přišel jsem domů s úlovkem a chtěl se pochlubit.

„Mámo, kde jsi? Přinesl jsem kapra, kusana,“ nakukoval sem do obýváku, kuchyně, ale Máňu nikde neviděl. Napustil tedy do vany v koupelně vodu a přendal tam kapříka.

„Ty jsi fešák, kapříku,“ řekl jsem mu a šel si dát kavčo než se žena vrátí. Zapnul si k tomu televizi a čekal a čekal, ale Maruna nešla. Bylo to divný. Zavolal jsem do klubovny, ale nikdo to nebral.

„Sakra, kde se zas courá, člověk se nemůže ani pochlubit.“

Šel jsem se uklidnit pohledem na kapra a strnul hrůzou.

„Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi někde venku.“

“Chtěla jsem ti udělat radost, když budou ty vánoce,“ koukala na mě Máňa, seděla ve vodě, měla na sobě dlouhovlasou paruku, do pasu byla nahá a od pasu dolů oblečená do zelenýho šupinatýho pytle.

„Co děláš ve vaně? Proč jsi nahá?“ ptal jsem se znovu „kde je kapr? Kams ho dala? Vstaň udusíš ho, vážíš osmdesát kilo a on daleko míň.“

„Osmdesáttři,“ řekla.

Osmdesáttři! S tímhle číslem jsem se už dneska setkal, vážila stejně jako měřil kapr.

„Sakra vstávej, zabiješ ho.“

„Nic se mu nestalo, já jsem ten kapr,“ řekla mi, jakoby se fakt nic nestalo.

„Ty?“ chvíli jsem zapřemýšlel o pravdivosti a nepravdivosti výroku, ale včas se vzpamatoval.

„Kecáš blbosti.“

Odešel jsem do hospody, ženská nechtěla vylízt z vany, ale viděl jsem, že kapr se zdejchnul beze stopy. Podezíral jsem jí, že mu něco provedla. Mohla udělat i něco ostatním rybám, protože je nenáviděla díky mý nadměrný lásce k nim.

 

*

V hodpodě bylo rušno.

„Jardo, Jarouši, taky se ti to stalo?“

„Co?“

„No s tou rybou, změnila se mi na ženu,“ křičel Míla a třásl se mu hlas.

„Já chytnul dvě ryby. Sousedovic Xénii a mojí Irenu. Byly spolu ve vaně. Fuj, to byl pohled,“ chytal se za čelo Béďa.

Ale nejhorší zážitek měl Igor.

„Chlapi málem jsem zavraždil Pavlovi Aničku. Chlapi…třesu se jak růžovej pudink. To byla hrůza. Přinesl jsem si domů rybu, chtěl ji praštit paličkou a přeměnila se mi pod rukama. Smála se a říkala: „Ale ale Igorku, cos to chtěl udělat?“ Spadla mi palička na nohu a ztuhnul jsem jak sněhulák. Seskočila z linky. Zpívala si velrybářskou výpravu, co se nezdařila a odešla dveřma.“

„Starosto, co dělaj v tý klubovně? Zkontroloval to tam někdo?“ zeptal jsem se, protože to bylo jasný. Bylo moc důkazů. Máňa si nevymejšlela, byla kaprem, co se změnil v potoční babu.

„Nakouknul jsem tam minulej měsíc, nechaly si tam dát místo stolů ty kádě, co už nepotřebujeme, tam jsou dobře uskladněný. Myslel jsem, že myslí na to, aby se nám nezničily.“

„Na to určitě nemyslely. Něco tam kuchtěj, ničej chudinky pravý ryby a předhazujou nám samy sebe. Chlapi musíme něco vymyslet, překazit jim plány než nás zamořej.“

 

*

Hostinskej zavřel brzo hospodu. Šli jsme domů zjistit vše, co se dá a probrat důkazy dřív než bude pozdě. Zašel jsem se mrknout do rybníka, hvězdy svítily a u břehu se cákali kapři. Přivřel jsem zlostně oči. Člověk, aby se bál chodit na ryby, aby náhodou nevytáhnul vlastní manželku nebo ještě hůř cizí. Měl bych třeba dobrej den, chytil pět ryb a šup, doma by se mi přeměnily na ženský. Řvaly by, že jsem si je chytil, tak se o ně mám starat. Pět ženskejch v baráku, to bych se odstěhoval na samotu nebo se nechal zavřít do kostela a dělal svíčkonosiče.

Zrudnul jsem, když jsem si představil, jak jsem výstřední úlovek líbal a šeptal slova, co už dávno ženě neříkám. Musím si dávat pozor na pusu i na chytačce. Bože jeden mizernej, jestli existuješ, nesmíš to takhle nechat, probuď se a zařiď to, jo?

 

*

Šel jsem smutně domů , žena na mě čekala, už normálně nastrojená a smála se mi. Ne, vysmívala!

„Tak, co v hospodě?“ ptala se.

Kouknul jsem na její výsměch, krev se mi vařila a sliny tryskaly z pusy.

„Co se směješ? Řehtáš se jak kůň. Ryba mlčí, jen otvírá pusu naprázdno. Žádný zvuky z ní nevycházej. Takhle,“ ukázal jsme jí pár sklapovaček pusou a ona se jen víc rozesmála. Mávnul jsem rukou a šel si lehnout, ale jen se obracel z boku na bok a čekal na ráno, jestli chlapi něco nevyzvěděli, když já se vzdal.

*

22. prosince jsem se v hospodě nedozvěděl nic novýho.

„Jen se blbě smějou, nic neříkaj a kdo by se s nima bavil, když se chovaj takhle?“

Byli jsme na tom všichni stejně. Starosta sebral z důvodu průzkumu z moci úřední klíč od klubovny a šli jsme pátrat, ale nic jinýho kromě paruk, kádí se zelenou smradlavou vodou a metry zelené šupinaté látky tam nic nebylo.

*

23. prosince ráno jsme byli už od desíti v hospodě a přiběhl Oskar. Oskar byl špatný rybář, ale v hojnosti ženských ryb, přišel celý štěstím a šupinami omráčený.

„Chlapi, sakra, proč nechytáte? Podívejte jsou! Tři velký kapři, plácali se jen tak u břehu.“

„To byla určitě ta moje, bojí se hloubky,“ ozval se Mirek.

„Naše báby taky, tři starý škatule drbají u břehu. Honem je pusť nebo máš na krku vraždy,“ radil Štěpán.

„Jaký vraždy? Ryby to jsou. Pravý ryby!“ kroutil hlavou nevěřícně Oskar.

„Jo pravý ryby s falešnejma šupinama,“ přidal se Mirek a šťouchl do nich.

„To je tím, že chodíš do hospody jen když něco chytíš a na narozky. Nic nevíš,“ povídám mu.

„Prožíváme největší tragédie v životě, Oskare. Ženský se nám proměňujou na ryby, tedy vlastně obráceně,“ povídal mu Štěpán „posaď se u nás, ale nejdřív dej ty kapry ven, nemůžeme je ani vidět.

Oskar neváhal, věřil i na mimozemšťany a lochneskou příšeru, tohle bral jako přirozenost. Nešel ke dveřím, jen vyhodil ryby oknem na sníh a přisedl do kruhu.

„Hele, musí to být v tý zelený vodě,“ povídal Igor „když jsme jezdil za Helou do kadeřnickýho salónu, dělala trvalý a ten ustálovač děsně smrděl, stejně jako zelená voda. Ustálujou si tam šupiny nebo, co já vím…“

„Jasně jdeme tam a vezmeme si zpět naše kádě. Na to máme právo starosto. Hlavně, když si tam skladujou smradlavou vodu, ta nám je zničí,“ povídám já.

„Jasně, jó, jdem,“ souhlasili ostatní a ani jsme nedopili a šli opět na místo činu.

V klubovně nás překvapila přítomnost mojí Maruny, Milanovy Božky a Štěpánovy Karly.

„Jdeme si jen pro naše kádě, najdeme jim důstojnější místo,“ řekl jsem za všechny.

„Jo jen si je vemte, my už je nepotřebujeme,“ řekla Máňa a my si odnášeli prázdný vyčištěný kádě. Musely tušit nebezpečí a zbavily se důkazů dřív než je usvědčíme z čarodějnictví na ubohých rybičkách.

Co k tomu zbývá dodat? Letos budou velmi smutný vánoce, přišli jsme o jedinou smysluplnou zábavu života díky vynalézavosti žen. Bude řízek z kuřete místo kapra.

Ale stejně se nevzdáme, poslední naší nadějí je, že se naše drahé Rybleny rovzpomenou, co vskutku vánoce znamenají a nadělí nám pod stromeček kromě každoročních přídělů ponožek, trenek a košil opravdovou radost – návod, jak dostat nefalešné ryby zpět do sladkých vod a skončit s tím vytahováním ženských bez povolenky.

Ano, možná jen chtěly mít letos originální dárek, ale co když řeknou, že jsme už na vánoční dárky velcí?


přečteno: 10032x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sedmset šedesát sedm:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017