Petra Nachtmanová - autorské stránky

Tanec přiškrceného hrdla

19. března 2013 13:59:00

Tanec přiškrceného hrdla

Hospoda Jednohubka praskala ve švech už od páté hodiny odpolední. Svátek – nesvátek, posledního dubna se musí upalovat čarodějnice, jenže kdo má v tý zatracený zimě s deštěm dodržovat tradice? Letos holt ty mrchy na koštěti nikdo nevytřídí.

„Kde se pije, tam se žije!“ hlásal starý nápis blízko výčepu, pod který nalepil pan docent Voříšek samolepku s nápisem „blije“.

Zabýval se onoho času statistikou, kdo vyzvrátí víc, jestli pivař nebo mixař. A vyzkoušel si výsledky i na vlastní kůži, protože chlapi si nikdy nehráli na spořivé ženské a lákali téměř abstinentskou duši na své náklady do zábavného kroužku pití v přímém přenosu.

„No tak, docentíku, dejte si s náma!“

„Ne, nedám. Já piju pouze svátečně.“

„A dnes má svátek kdo? Hlaste se, pánové.“

„Karel nebo Lojza, není to fuk? Každý den je svátek, docentíku.“

Voříšek pod převahou pravdivých argumentů postupem času slábnul a klesal tak prudce a hluboko, že zlomil nohy dvěma židlím. Po zlomeninách dřevěného stupně se dvakrát zamknul na záchodě, odkud nebylo úniku, protože řval na celé kolo: „Upálej mě na hranici, když nevím, co mě strká do mísy!“

Nadobro skoncoval s výzkumy, ale i přes to měl hlavu stále nejchytřejší z lokálu.

Z narvané hospody se těžko odchází. Oči těkají od automatu ke kulečníkovému stolu a od zeleného potahu k půllitrům. Od půllitrů k rukám, co ukazují kamarádům věci mluvy.

„Kamaráde, von si to namířil do tý zídky, jak do peří a rozbil si hlavu.“

„Ještěže měl přilbu, byl by na místě mrtvej.“

„Takhle bude akorát blbej, doktoři to povídali.“

Nikdo si v zápalu diskuze nevšímal dveří odkud sem přicházeli další hosté. Už tak tu nebylo slyšet slova a muselo se řvát.

„Vole, já bejt jim, tak se picnu.“

Žena nesměle vešla mezi řvouny a nepozdravila ani hostinského, který čepoval za dveřmi a pokynul jí hlavou na pozdrav. Došla k poslednímu stolu v rohu začouzené místnosti, k nejvíce obsazenému a nejhlučnějšímu shluku starých štamgastů. Stoupla si nad muže hlasitě provolávajícího něco o tom, že blbcům je všechno jedno a klidně by měnil, protože stát by mu za to platil.

„Tondo, pojď domů, tátovi je zle,“ zatahala ho za pravou paži, když sahal po půllitru a trochu piva vylil na stůl.

„Fuj, já myslel, že na mě sáhla smrtka,“ rozesmál se na celé kolo a kumpáni s ním.

„Pojď už Tondo…“

„Sakra, co tady děláš? Jsou čarodějky, nemusím snad balit už v deset.“

Stůl se bavil jeho poznámkou. Nebylo jí to vůbec příjemné, ale co se dalo dělat. Musela se odhodlat a zopakovat naléhavý požadavek.

„Tátovi je zle, asi umře, pojď se mnou.“

„Jen nechte tatíčka v klidu umřít, paninko a pojďte si dát s námi panáka,“ ozval se jeden a druhý si přisadil: „Nebo si stoupněte na stůl a vyčarujte striptýzek. Nebojte se, neupálíme vás ani když to bude hrůza.“ Chlapi se dusili smíchy.

„Vole, mlč, je to moje ženská,“ okřikl ho Tonda. „Esterko, nezlob se, teď to nejde. Nekaž mi náladu.“

„Jestli umře, bude to tvoje vina!“ křikla vztekle a odešla rázným krokem se zdviženou hlavou ven.

*

Blížila se půlnoc.

„Čarodějnice se slétají na koštěti, ne?“

„Jenom ty neupálený.“

„Zrovna jedna si to sem štráduje, Tondo.“

Ohlédl se a protočil oči.

„Ester, říkal jsem ti…“

„Táta zemřel.“

„Upřímnou soustrast, paninko,“ ozvalo se od druhého stolu.

„Hmm, tak se napij, když už to má za sebou. Já ho stejně neměl rád, však víš. Byl to lakomec, ani ten starodávný mok mi nedal okoštovat.“

Podala mu lahvičku s podivnou nálepkou.

„Na, odkázal ti to, prý ať si užiješ.“

Rozzářil se jak nemluvně.

„On mně to fakt nechal? Vůbec se nenapil? Já ho snad začnu milovat. Chlapi, tohle je děsně starý, prej to vlastnila jedna stará rachejtle, čarodějnice.“

„Upálená, že jo? Hele, je to tvoje dědictví, navíc toho je dost málo, nějaký dvě decky, to máš akorát na olíznutí jazykem. My ti to necháme.“

„Jó, Toníku, zapij tu tchánovu smrt a uleví se ti.“

Otevřel a pil. Když dopíjel, odbíjela půlnoc. Chlapi se smáli. Ženě začaly podivně zářit oči, připadalo mu, že mu pohledem propichuje hrdlo.

„Ester, co blbneš? Škrtí mě to.“

Vstal a popadal naprázdno dech. Ztěžka dýchal, ale chlapi si ho nevšímali. Křičel o pomoc, ale oni se jen smáli mezi sebou. Držel se za krk a snažil se oddálit kůži, pro více vzduchu.

Ester si rozpustila vlasy, měla je jak havranní křídla. Držel se za krk a sípal. Nejraději by upadl, ale nohy se nechtěly podlomit. Dotkl se Zdeňka, nereagoval, prostě se dál bavil s ostatními. Smáli se vtipům o blondýnkách a policajtech. Ester zatřepetala vlasy a posadila se na jeho místo. Ten sviňák Vendelín ji obejmul a líbal, pak zvedl ruku a přikázal „Pití pro dámu.“ Vyřídí si to s ním, s mizerou, jen co se dostane ze srabu.

„Chlapi, pomozte mi!“

Nic. Dobře, zachrání Ester. Chtěl ji vytrhnout z objetí cizího, ale místo toho začal tančit jak potrhlý. Ruce nad hlavu, otočka, pupek vystrčit, pupek zastrčit, zadek se kroutil v rytmu bubnů. Bubny – právě si jich všiml, seděl tam Voříšek a zběsile do nich plácal, k tomu se usmíval.

„Docente, vy jedinej mě vnímáte. Pomožte mi, mám stažený hrdlo. Mluvím si pro…“ Sebe nedořekl. Opravdu mluvil a nemluvil. Ústa se nehýbala, mluvil, ale jak?

Tanec zesiloval, vykopával nohy do stran, nalevo, napravo, kroutil se jak labutí krky, trhal sebou v transu a pak uviděl tu postavu dělající tytéž pohyby jako on. Dvojník!!! Má dvojče! Naproti němu stál on sám a Voříšek ječel jak na lesy:

„Dance macabre, dance macabre, dance macabre…usmrtí!“

Dvojník si sebral z věšáku kabát a prošel zdí. Zbyl tu on sám. Tančil svůj poslední tanec smrti, ale jak to, že ho nikdo kromě Voříška neviděl?

Zahleděl se na Ester celou v černém. Vstávala ruku v ruce s padouchem Vendelínem. Obešli ho jako ducha a jemu bylo dovoleno zaslechnout pár vět.

„Kdyby včera Tonda nezemřel, nikdy bych s tebou nešla.“

„Já vím, Esterko.“

Nikdo od stolu se na dveře nedíval. Kdo by chtěl přerušit živé hospodské řeči?

„Jak to, že….“ svou větu nedořekl, zaposlouchal se do mužksého hlasu od stolu.

„A ten Voříšek už to má taky za sebou, nakonec nebude blbej. Je lepší být mrtvej než se trápit.“

„No jo, v blázinci by nemohl ani pořádně zachlastat, to je pak život na houby.“

Uvědomil si, že je v jiném světě. Sebral ze země tu malou zděděnou lahvi. Na obrázku se smála Smrtka, úplně maličká v levém rohu. Čekala pod šibenicí v plamenech, odkud vyskakovala čarodějnice.

Zadíval se na skákající ženu pořádně.

Ester! Jeho milovaná Ester.

Nejspíš vlastnila nelidské schopnosti, zbavila se ho. Ale kdy vlastně zemřel?

Doznívala poslední slova z úst docenta:

„Dance macabre, tanec smrti, tančí se s dvojníkem, s mrtvolnou chutí…dance macabre.“

V lokálu stáli oni dva. Dívali se jeden na druhého, usmívali se.

„Tak pojďte docente, kterou lavici si zaberete na spaní?“

„Vlezu si do půllitru, Toníku.“

„Dobře, já najdu plechovku od coly, přestávám pít, víte?“

„To je dobře, nikdy nevíš, kdo ti tam co přimíchá…..“


přečteno: 9850x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017