Petra Nachtmanová - autorské stránky

Nástrahy zmizelé únavy

19. března 2013 14:01:00

povídka Nástrahy zmizelé únavy

Na skalnatém návrší, v úpatí omývaném říčkou Pstružnou od jihozápadu, se mohly od pravého poledne do stmívání spatřit pohyby rudých růží. Kráčely si, zastavovaly se a voněly při každém dívčině vzdechu: „Ach!“

Juliána je nosila na hlavě. Vůbec ne stočené do věnce či zapletené pomocí stonků mezi vlasy. Její hlava byla pro ně úrodnou zemí. Místo vody pily její krev a půdou jim bylo křehké tělo. Navzájem si pomáhaly v žití. Ona drahocennou tekutinu a prostorem, ony ji krášlily jinak holou hlavu.

To, že je zrozena pro ty rudé a voňavé květy, zjistila ve dvanácti letech. Za všechno mohl on – despotický otec, hrubián, bezcitný násilník a nepolepšitelný zloděj.

Procházela se tehdy kolem hradních zdí velhartického panství a prozpěvovala si „Ó růžičko voňavá.“

Kráska, oděna do všedních plátěných šatů béžové barvy, sahajících až na zem. V pase sepnutými koženým opaskem se stříbrnou sponou a znakem jasmínového květu na lidské dlani. A hlavně vlasy. Husté, pod pas dlouhé vlasy, zlatavé barvy. Rozpuštěné ji zlehounka vlály v mírném větru a ona si pramínky namotávala na prsty, aby se jí příliš nezacuchaly.

Míjela chátrající stěny s arkádami a pobroukávala si z radosti, že letošní léto je přesně takové jaké má být. O nocích svlažoval déšť pole s úrodou a po ránu slunce rozehřálo zem. Stala se spojenkyní přírody. Zelená krása ji učarovala a bránila její křehkost víc než lidské tvory.

Dusot těžkých kroků přerušil rozjímání nad okolním bohatstvím a přerušil cestu za zadní část hradeb, kde pod věží pěstovala spanilé růže. Otec. Odvážil se až do míst určených pro posvátné úkony sblížení moci s cudnou panenkou.

„Ty děvko!“ křičel zlostně, když se přiblížil nadosah. Chytil ji za vlasy a táhnul odtud vší silou. Spadla na zem a chtěla se vyvléknout z bolestivého stisku, ale nepustil ji. Držel ty pevné a zároveň jemné ozdoby hlavy a bez slitování ji táhl přes ostré kameny.

„Nech toho. Zabiješ mě!“

„Mlč, ty děvko prašivá. Co jsem ti říkal, co?“

„Prosíííím,“ pokorně žádala a úpěla bolestí. Nepovolil ani na chvíli, ani na vteřinu nedostala šanci k úniku. Jakmile jen jediný pramínek vlasů vyklouzl, chytil je znovu a s větší dávkou krutosti. Cítila krev v obličeji a vyčerpáním přestávala dýchat.

„Vyškubu ti je, vyškubu! Nebo ještě líp…,“ zachechtal se buráckým smíchem nadřazeného.

„Otče, nedělej nic. Nech mě, vysvětlím ti to.“

„Na smlouvání je pozdě, holčičko. Říkal jsem ti, že si to s nima rozdáš a co ty? Uteklas jak mrcha a hradní pán se svým přítelem za tebe draze zaplatili.“

„Otče, prosím.“

Na chvíli ji pustil. Obrátila tvář k zemi a vzlykala. Hrudník se jí nadzvedával silným pláčem.

„Na koho čekáš, co? Na toho němýho Romea, co bydlí naproti? Cha chá, máš ho mít! Teď po tobě neštěkne ani prašivej pes.“

Plivnul na ni. Jako na povel přestala vzlykat a zvedla hlavu. To ten zvuk, škrtnutí sirky.

„Nééé,“ zaječela, když jí vlasy vzplály. Bavil se dívčím utrpením. Válel se smíchy na zemi a utíkal z kopce dolů s pocitem vydařené pomsty. Víc si ho nevšímala. Doběhla ke studni a bez rozmyslu skočila hlavou napřed dovnitř. Chtěla se utopit. Zmizet. Nebýt. Snad vyplavat v jiném světě.

Zalapala po dechu a objevila se nad hladinou. Přežila. Ona to zatracený ponížení přestála. Kolikrát dostávala to, co nechtěla. Dostala i teď, dali jí život zatímco prahla po skonu.

Již neplakala. Pomalu vylezla z hnijící studně a na chvilku se posadila na trávu. Hlavu nevnímala. Ztratila ji. Co jí tam mohlo po požáru zůstat?

Jenže stále zůstávala ženou. Zvědavost jí nedala. Přiběhla ke zdi hradu, pod kterou ležely střípky rozbitého zrcadla. Vzala do ruky největší kus a dívala se, zkoumala a koukala. I kdyby se jí oči přilepily na skelný povrch, nespatřila by nic víc než pleš. Ani jediný jí nezůstal. Místo nich se po lebce táhly ošklivé spáleniny, rozlezlé až na čelo.

Chtěla zaječet bolestí nad odporným pohledem. Chtěla zařvat na celé návrší, ale hlas nevydal jediný zvuk. I slzy mlčely, uvelebily se uvnitř těla. Mačkaly se, tísnily a dusily.

Bezvládně se dobelhala ke svým růžím. Jemná krása. Rudá nádhera. Nenáviděla je! Najednou ji opěvované květy zklamaly. Holýma rukama začala rvát stonky porostlé trny ze země. Vyškubala poupata i otevřené plátky a rozhazovala je nedbale kolem. Ani jedinou nenechala žít. Nakonec klesla mezi ně. Chvíli zírala do prázdna a nechala ruce rozpohybovat. Nahmataly nejbližší stonek s trny a neví, co ji to napadlo. Někdo ji musel řídit a ovládat.

Najednou zatoužila být opět krásná. Vzala dvě poničené růže a začala si je píchat do hlavy. Krásná, krásná, nádherná….zase ta bolest! Trpěla. Trýznila se, protože žíznila po odcizeném. Ukradli jí krásu. Ukradla druhým. Dala jim a ony daly. Ano, věnovala jim místo země svou hlavu a růže přijaly. Zůstaly zabodnuté v hlavě, stočené do věnečku.

Podívala se do střepu. Krása! Zatím trochu povadlá, bledá, urychlená, ale uzraje. Věřila tomu, že vykvete a neodejde s prvními mrazy.

„Děkuji vám, milé růže,“ usmála se a uložila se pod hvězdami ke spánku.

 

*

 

Domů se vrátila až za týden. Polévala růže vodou a ony se ujaly. Rozkvétaly, voněly a milovaly ji.

Ve světnici se jí otec poškleboval. Matka strnula hrůzou. Mlčela a nepozvala ji ani ke stolu, protože otec zakázal.

„Sundej si tu maškaru. No tak, zrůdo jedna.“

Zavrtěla hlavou na odpor. Nedá je. Nedá!

„Nebude se tě nikdo ptát.“

Jak krutý měla osud. Otec vyrval ty nebohé květy i s kousky hojící se kůže. Matka a dva bratři vyjekli hrůzou. Byla vykázána do chléva k prasatům. Jen co dopadla mezi ty špinavé, páchnoucí a chrochtající tvory, spadla z ní všechna tíseň a smutek. Začala si prozpěvovat. Notovala si milostné melodie a s mírem na duši usnula. Vzbudila se k ránu, když ji volala matka.

„Juliáno, vylez. Najez se, něco jsem ti přinesla.“

Vylezla a matka na ni civěla, jak na zjevení boží.

„Co se stalo?“

„Hlava.“

Vyndala si střep z kapsy u sukně.

„Krásná, jsem krásná,“ vyjekla radostí.

Matka vykřikla a přikryla si dlaní ústa.

„Zmocnil se tě ďábel. Má tě ve svý moci. Ďáááábel!“ zaječela, hodila kus chleba se sýrem do rozčvachtaného bahna a běžela zpět do chalupy.

„Slyšíte? Ďábel se usadil v Juliáně. Dávejte si na ní pozor.“

Matka se spletla. Nebyla žádným vyslancem zla. Byla stále milá, přívětivá, pracovitá a poslušná. Časem si na její růže zvykli. Ano, objevily se znovu na hlavě. Měla tam růžový keřík s nejkrásnějšími květy rudých poslů, vzešlých z bolesti a trápení. O své růže se pečlivě starala. Zalévala je, zastříhávala a vyprávěla jim lidské příběhy.

Poprvé se to stalo za měsíc, ode dne kdy byla růžovou Juliánou. Pocítila, že jim nepatří voda, ale daleko vzácnějšího tekutina. Zakořenily v ní a toužily po krvi. Cítila tu zvýšenou potřebu. Věděla, že když nedá tělu víc, odumře ta viditelná dokonalost, na kterou byla pyšná. Ale kde ji vzít? Nebyla upírem ani vrahem. Zvířata se jí nezdála důstojná. Ale potřebovala krev, lidskou mocnost. Musela ji získat dobrovolně. Někdo přece mohl pár litrů darovat. Ano, vyzkouší přemluvit němého Romea. Stále jí nadbíhal. Nyní, co byla růžovou, daleko víc. Cítil šanci, protože i on byl jiný. Nemohl mluvit, zloději mu vyřízli jazyk, když byl malý.

Pozvala ho k hradní věži, kde sázela nové růže. Pozorně naslouchal a rozuměl.

„Víš Romeo, tahle zahrádka bude daleko krásnější než ta předešlá. Asi jako má hlava. Jen pokud ty květy nezemřou.“

Udělal posunek, který znamenal, že nikdy nezemřou.

„Nechci zemřít, Romeo, ale nevím si rady. Potřebuji krev. Ne pro mě, ale pro růže, pijí ji místo vody. Dožadují se té lidské, někdy příliš nevděčné tekutiny.“

Romeo zahuhňal a pousmál se. Přikývla a políbila ho na tvář.

„Děkuji, drahý příteli.“

Věděla, že sežene co potřebuje. Udělal by pro ní všechno na světě. Všecičko.

Neptala se odkud nosí bandasky na mléko plné krve. Přicházel pravidelně ve středu a v neděli v poledne. A ona jen žíznivě pila….

Dva roky kvetla, voněla a milovala. Ano, kdo by jí mohl být lepším mužem než Romeo? Bez zbytečných řečí dělal vše, co bylo potřeba. Za tyto dva roky se vesnice vyprázdnila. Stali se majiteli věcí, které tady ty bezbožné, nevelké duše zanechaly. A zároveň se v této době Romeo poprvé zastyděl. Lhal.

„To není lidská krev,“ zapochybovala, ale on kýval, že ano a tak pila. Druhý den růže povadly.

„Lhal jsi.“

Svěsil hlavu.

„Vím, miluješ mě. Kdo jiný by pro mě tolik dělal?“

Jednou ho viděla a děkoval mu tisíckrát, že to nemusela provádět sama. Jen ten pohled na muže přivázaného ke kůlu se hnusil citlivé duši.

„Víš, potřebuji lidskou krev a ne ovčí.“

Natáhl své kostnaté paže, oči mu láskyplně mluvily: „Na! Ber! Posluš si.“

Nabídl se, protože ve vsi již neměl nikoho, koho by potrestal za výsměch němému a ženě porostlé růžemi. Někteří utekli, druzí zaplatili životem. Dnes tu byli jen oni dva.

„Dáváš mi svou krev?“

Horlivě přikývl.

„Dobře, nedá se nic dělat. Nikdo jiný nezbývá,“ utrhla trn jedné z růží a píchla do naběhlé žíly. Vytryskla krev. Napila se a pak ránu zaškrtila látkou.

„Děkuji. Dnes to stačilo, až zase v neděli.“

Nějaký čas vydržela s Romeovou krví, ale všimla si, že slábne. Ležel u růží, protože neměl sílu nikam dojít. Vzala do ruky trn. Chtěla bodnout, ale zastavila pohyb.

Prohlížela si svou lásku. Dával se jí a co ona mu dávala? Měla by se víc odvděčit. Odhodila trn. Byl příliš slabý. Umíral. Nemohal ho zabít.

Rozbrečela se. Chvíli ho bláznivě objímala a líbala.

„Nenechám tě zemřít, nenechám. Miluji tě, drahý.“

Neodpovídal. Ochablými rty se pousmál.

„Odstěhujeme se do jiné vesnice. Ano, to bude řešením. Tam najdeme dost nových lidí.“

Stále se usmíval. Nadechl se a slyšela tichá slova. Poprvé za ty měsíce ho uslyšela.

„Mi-lu-ji-tě Ju —li- á- no.“

Nevěděla, jak bylo možné, že mluvil. Zkoumala ho a ustrnula. Jaktože si toho nevšimla dřív? Ten nově přišitý jazyk. Kvůli ní tolik riskoval.

Jeho hlava jí klesla do klína. Byl mrtvý. Opustil ji. Ne, to nemohl udělat.

„Neumírej. Vstávej!“

Třásla bezvládným tělem. Lehla si vedle něho a přitiskla se k odcházejícímu teplu. I ona umírala. Růže uvadaly, bledly a opadávaly. S posledním suchým listem zemřela.

Ne, neměla sílu jít do neznáma a zabíjet pro krev. Ne, nebyla zabijákem ani upírem. Byla stvořena pro krásu. Měla jen Romea a s cizinci by se nesmířila….


přečteno: 9976x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017