Petra Nachtmanová - autorské stránky

Já na Járu, mrk!

14. září 2013 19:07:00

Já na Járu, mrk!

Po půlročním bezpartnerském stavu jsem se rozhodla pro radikální křest. Přejmenovala jsem se ze stydlivky na odvážnou a ťukla o zeď přivítání změny zet a věku dvacet let.

Najednou kolem mne pobíhalo desítky vhodných kandidátů na post druhého do zamilovaného páru. Ale ale ale…třikrát ale, za prvé odvaha mi doposud nerozvázala jazyk, za druhé jak poznám, že má volňáska? Za třetí nebudu budit podezření na holku s lehce rozdavačnou pověstí?

Žádné pochyby, klid. Zatnula jsme zuby a zaměstnala se úsměvem k rvnímu vyvolenému „Ahoj, jsem Martina.“

Brzda. Smyk. Náraz. Havarovala jsem při první vyjížďce. Na můj kuňkavý pozdrav odpověděl černovlasý kudrnáč „Čau“ a bezohledně odkráčel. P chvilce postávání a předříkáváníse svěšenou hlavou jsem odploužla domů povadlou duši.takhle to dál nepůjde, musí to být něco pěkného, svádivého a přesto střízlivého.

Prostě upoutat pozornost bez příliš ostrých zbraní.

Napadlo mne mnoho výstředností, ale zvítězilo mrkání, spojené s úsměvem a láskyplným pohledem. K seznamovacímu účelu jsem hodlala využít nejčastější sazeniště různých typů – dopravní prostředky.

Sedla jsem si do čtverky a koukala kdo přisedne, invalidé, starci, kočky, pár kluků, co ve mně nebudili důvěru a jednoho dne zátah!

Srdce se mi rozbušilo, na dvousedačce seděl kluk se psem u nohou. Trefa, sedla jsem si naproti a zamrkala na vlčáka. Při té příležitosti jsem si všimla, že má páníček díru na ponožce.

„lehni!“ okřikl ho, když s epes posadil a začal na mě koukat s vyplazeným jazykem.

„Nechte ho být mně to nevadí.“

„No tak, lehni,“ okřikl ho zase, když pes ke mně přisunul hlavu bláž.mrkala jsme na něho a cítila se dítětem ze školky na písku.

„Jak se jmenuješ, pejsku?“

„Jára,“ odpověděl páníček pohotově.

„Jára? Nikdy jsem neslšela psí jméno Jára.“

„Hmm, po mně.“

„Po tobě? To je ještě divnější,“ přešla jsme na tykání, když jsme se bavili, ostatně nebyl starý madý, ladný, líbil se mi.

„dali mu ho rodiče, škoda slov.“

„Aha.“

Hladila jsem srst Járy a mezitím se taky představila „Já jsem Martina.“

„Hezký jméno.“

Zrudla jsem až za ušima, ale Jarda si nestačil moc všimnout, autobus přibrzil a on s epo tyči přesouval ke dvěřím o krok za námi.

„tak někdy ahoj.“

„Ahoj.“

V duchu jsme vyla na měsíc. Jarda s Járou zamířili na vlakové nádraží a já něvěděla nic kromě křestních jmen.

Uběhl měsíc od našeho setkání. Párkát jsem na někoho zamrkala, abych se procvičila, ale nejspíš si mysleli, že trpím tiky a spíš se odtahovala jejich pozornost místo naopak. Také to bylo tím, že jsem do seznamování nedával úplnou radost a možná ten úsměv vyzněl jako škleb. Tikající a šklebící zjev nemohl polapit lásku ani za milión. Nešlo to, pořád s emi do snů míchali Járové.

A tak jsem se ze smutku nakazila chřipkovým virem a jela v nezvyklou dobu z ordinace domů. U vlakáče nastoupili oni dva!

Proklínala jsem červené oči, splihlé vlasy, příliš tepelně prosáklé tělo, smrkala jsem do morkého kapesníku a místo mrkání čučela mimo prostor.

„Ahoj, Martino, máš tu volno?“

„Jo.“ Sedl si zatímco já spustila záchvat kašle a Jára, pes na mě solidárně zakňučel. Zakloni hlavu na stranu a stražil uši na střídající se znělky kašle a rýmy.

„Hepčík,L vyprskla jsem a rozhodila tu hlenovou vodu do prostoru, když jsem hledala nový kapesník s růžičkami.

„Promiň, „ zaskuhrala jsem a nejradši bych s epropadla do země ostudou. Takový fešák, oblečený v trempském s batožinou na zádech a věrným přítelem u nohou, hnědé oči, milý hlas. Prostě stoprocentní vynález přírody. Já s ním chtěl achodit, ale moje šance s emusela zmenšovat stejným tempme jako kostka ledu ve vlněné kapse. Budila jsem dojem nezáživné a neochotné k hovoru, komu by se chtělo mluvit s knedlíkem v krku? Možná jsem sobecky upředňosťnovala vlastní pohodlí,a le veškeré touhy se dnes obracely k posteli, kam se zavrtám potom co do sebe naláduju léky. Ptal se mě už podruhé nesmělým hlasem na trochu stupidní věc, protože by pozanl na dálu i slepec.

„Jak se máš?“

„Blbě, odvětila jsem a spustila bacilovou salvu. Lidé se neotáčeli, jsou z amčkanc zvyklí na ledacos, Jára čtyřnoháč věděl svý a couvnul. Proč zrovna dneska. Proč?

„Hmm, měla bys jít do postele.“

„jedu,“ vylezlo ze mě naštvaně i když jsem se snažila o radostný tón.

„Hmm.“

„Hmm.“

Neduchaplný rozhovor ukončila azstávka, vystupoval stejně jako já, rozloučil se ajá pokynula souhlasně hlavou, šel na druhou stranu, udělala jsme krok a došlo mi to. Ztrácím šanci! Možná poslední životní. Otupělou myslí se připravuju o skvělého partnera s psím potomkem v opatrování. Chtěla jsem zakřičet: „Počkej, Jardo.“ Ale z pusy mi vylítl pískavý zvuk. Na hvizd zareagoval Jára čtyřnohý, zakňčel, zataal páníčka na rukáv a ten se otočil. To už jsem se k nim doploužila.

„Promiň, dneska jsem hrozná, kvůli horečce, zavolej mi, jestli chceš,“ vtiskla jsem mu do ruky kartičku, kterou jsem vyrobila pro nutný případ už před měsícem „Bolí mě v krku víš?“

Přisvědčil, pousmál se, popřál mi brzké uzdravení, vizitku strčil do kapsy u bundy a šel.

Hypochondr! Představila jsem s emu pěkným stěžováním na moje neduhy. Ach ta láska, láska šílená, klepou se mi kolena a melu místo medu a sladkostí hořký sirup, nemožnost se to jenuje. Ve středověku by mne upáili jako čarodějnici, protože jsem se stala přízrakem za bílého dne.

Za dva dny mě přešly chmurné myšlenky spojené se zdravím na pokraji skonu. Za dva dny a jednu minutu jsem padla znovu do peřin „Já se zblázním, Járové zdrhli dřív než jsem s ejim přiblížila pravou něžnou duší ženy.

„Mizerný život.“ Zaklela jsem a možná se i otrávila práškama, kdyby se mi hned od pohledu nepříčily v krku.

Telefon rozdrnčeli jenom dvakrát rodiče a jednou babička z Kolína.

„Už je ti líp?“

„Jo, o chlup.“

„Máme se stavit?“

„ne, vládnu to.“

A čtvrtý den se najednou rozdrnčel telefon i zvonek u dveří současně.

„Jo, už jdu,“ zakřičela jsem a zvedla telefon „Haló?“

„TO jsem já, jarda.“

Cvak. Zaklapl to, položila jsme sluhátko na stranu a otevřela, stáli tam oba Járové, páníček držel v ruce červenou růži.

„Promiň, dřív to nešlo, mobil zůstal doma a jeli jsme s Jarouškem budovat hrad.“

„Hrad? Jsi snad princ?“ koukala jsem jak višně v nálevu a ustoupila.

„Možná rytíř, tak trochu tomu holduju.“

„JO, bezva, pojď dál.“

Rytíř! Bože, já snad snila. Šel dál. Dál dál dál. Za půl roku jsme se vzali a jezdili společně opravovat hrad, který si vzali na starost dobrovolníci.

Tam bych se mohla umrkat, ale Járovéby posmutněli, že si ten mrkací způsob svádění chci vyzkoušet i na druhých. Nebylo třeba naše trojka byla přebornice v mrkání. Nevěříte mi? Trénovali jsme kde se dalo a potom se mohli smíchy potrhat, pardon i uštěkat.


přečteno: 9693x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sto devadesát čtyři:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017