Petra Nachtmanová - autorské stránky

Divadlo Pusatero

14. září 2013 19:10:00

Divadlo Pusatero

Již od dětství člověk tíhne k hraní. A aby ne já! Se sestrou jsme se jednoho dne prostě převlékly do kostýmů a vydaly se k vrcholu slávy – na hřbitov, na vesnickém kopci.

Naše oblečení patřilo k tradičnímu průsvitnému vílímu vybavení, ale tehdy jsme nebyly ani školou povinné, tak proč se lekat?

Lehké průhledné šatečky, v očích jiných, obyčejné kombiné, nám dodávaly sebedůvěru, že se vyskytujeme v pohádkovém světě a po cestě potkáme mnoho princů na bílých koních. Ovšem prvního a posledního, kterého jsme na naší hvězdné pouti potkaly, byl náš děda na louce s kosou.

Děda vykulil oči a zeptal se, kam jdeme tak nalehko. My trochu zalhaly a zapřely hledání pohádkových ženichů.

„Jdeme na hřbitov dělat Bílé paní.“

Okamžitě přestal sekat a zakřičel do okna na mamku:

„Janoóó!!“

Musely jsme se vrátit a slíbit, že už to nikdy neuděláme. Dobře, ale herectví jsem se stejně jen tak nevzdala a naladila kamarády a kamarádky, abychom si hráli na rodinu, vaření a zpěváky.

Hraní na rodinu probíhalo hlavně s kamarádem Roldou. Spolu jsme si natáhli deku ve vysoké trávě na zahradě, on přinesl baterku, já sirky a hašlerky a lebedili jsme si o samotě a zkoušeli život pořádných manželů. Na tmu jsme se tedy dobře vybavili, ale bonbóny brzy došly, a tak Rolda vymyslel zahnání hladu.

„Budeme jíst šťovíky!“

„Bezva!“

Oči nám oběma zářili, jak si umíme poradit i bez rodičů a povídali jaké je to všechno bez nich bezva a že nám nic nechybí. Šťovíkové menu navíc rostlo všude kolem a chutnalo nám. Bohužel, po jedné hodině se nálada překyselila a bylo jasné, že rodinná pohoda nevydrží. Vyplivla jsem poslední kyselého sousta.

„Fuj, mně už to nechutná.“

„Já si to schovám na zítra.“

„Stmívá se, co budeme dělat?“

„Nevim.“

„Já taky ne.“

Mlčeli jsme a koukali na šťovíky v pološeru a nezajímali nás sirky ani baterka.

„Mě už to nebaví, jdu domů.“

„Já taky, ale deku si vezmu, i když je napůl tvoje.“

Souhlasila jsem, aby si vzal všechno, co původně vlastnil a co jsme si o tříhodinovém soužití rozdělili. Ode mne dostal navíc pytlík od hašlerek jako pozornost na památku.

Rodina nás tedy přestala bavit velmi brzy.

Na vaření jsme si hráli tak, že jsme si tajně brali mouku, vejce, pudinky a dělali různé směsi smíchané s pískem a na zpěváky tak, že jsme si pustili gramec příslušného miláčka, vzali si švihadlo místo mikrofonu a tančili na kanapi a rozházeli potah. Já chtěla být Michal David, Hana Zagorová a Kamelie. Kámoška brala jen Gotta. V tom nejlepším přijel vždy taťka zkontrolovat dům, (pracoval blízko) a my akce v nejlepším koncertování ukončovaly a jaly se uklízení.

Poté nastalo období velké divadelní aktivity. S kamarády jsme to brali úplně vážně, neustále jsme zkoušeli Pasáčka vepřů, jak mu musela dát princezna sto pus. Já získala hlavní ženskou roli a pusinkovala v kruhu, kde koho, jenže rodiče zasáhli a bylo po zkoušení.

Ale za měsíc nám otrnulo a řekli jsme si, že tentokrát půjde o opravdické divadlo. Fixama jsme namalovali plakáty, s oznámením, že představení se uskuteční v sobotu na zahradě Míry Uglů, a vstupné činí pro děti padesát haléřů a pro dospělé jednu korunu.

Jenže plakáty stále někdo strhával a nikdo na premiéru nepřišel, i když se pár lidí ptalo, jestli se tedy hraje.

V sedmé třídě ZŠ jsem uznala, že už jsem až moc herecky zkušená a ujala se role režisérky. Nastudovali jsme Šípkovou Růženku – část podle písně, kdy se jen tančilo a já druhou část dopsala.

Provázely nás nemalé potíže, protože ze začátku každá holka při rozdělování rolí protestovala a nehodlala přijmout hlavní roli Růženky, kterou musel políbit spolužák Jára. Nakonec se jedna přemluvená obětovala a nechala se. Divadlo mělo úspěch a já se zapsala do opravdického divadelního kroužku v městském divadle.

Nejprve mne divadlo pozvalo na zkoušku Jana Husa a já nakoukla do zákulisí plného cigaretového kouře, kde by se člověk ztratil v mlze a udušení. Pro slávu jsem se rozhodla trpět a radostně přijala rozpis dalších zkoušek.

Nezmeškala jsem, ulila se ze školy a přijela v požadovaný den a v nepožadovaný čas.

Na pozvánce psali „osm“ Jenže, když jsem se objevila v osm ráno a marně hledala zkoušející, paní u kasy mi sdělila, že až v osm večer, protože herci musí také chodit do práce.

Po neskrývaném údivu skončila moje divadelní angažovanost. Za prvé, večer mě nikdo nechtěl pustit a za druhé, není snad hraní pořádná práce, že se musí dělat ještě kolem?


přečteno: 9606x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
devětset třicet tři:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017