Petra Nachtmanová - autorské stránky

Nevěrně nesvá

14. září 2013 19:12:00

povídka Nevěrně nesvá

Zlatá brána otevřená, omluvami ověnčená. Kdo do ní vejde, lítostí sejde, ať je to ten nebo ten praštíme ho životem…

Mizerným životem s desítky přísně utajených komnat, kde právo rozhodnutí nemá nikdo jiný než ON. Přísně vám nakáže „NESMÍŠ!“ A sám?

A já sám, vždycky sám, zákusek ženského rodu rád přidám!

Jedna po druhé padá mezi rty. Mlsný jazyk se točí ve víru sladké štvanice. Kouše hladově, nenasytitelně, chutně….rozmělňuje tajemné drobotiny. Vášnivě zkoumá detaily a značkuje si terén šťávami. To spojení vypadá nekonečně, jenže sotva „adélek“ povečeří, pleskne spokojeně dlaní na obnažené tělo a z kůže vytřese nudou prorůstající hotovo. Se svěšenou hlavou se připlazí, předá svazek klíčů s povrchně provinilou poznámkou:

„Promiň, víckrát se to nestane.“

„Nestane? Kde mám záruku?“

„Mám tě rád, Mirko.“

Rád, rád, rád! Stokrát a jednou rád!

Stejně jako čokoládu, nový DVD film, cédéčko Alejandra Sanze, vyžehlenou košili, slané tyčinky u televize. Víc než vaření, mytí nádobí a odnášení odpadků. Míň rád než milenky v zahradě mužského zjevení, kde kolem štětky na hojení manželské jednotvárnosti vystupuje penis z pěny. Svalnatý jinoch vykřikuje, že krásný symbol odumírá, aby znovu ožil. Vřískající návštěvnice se kroutí, svlékají a noří do vztyčenosti. Jenže to zase nefunguje donekonečna. Bohatá pěna brzy vyprchává, zapíná si tedy kalhoty a vrací se do obyčejnosti trvalého určení.

„Slyšíš, Miruš? Mám tě rád!“

„Hajzle, po kolikátý už?“

„Nic to neznamenalo, chtíč nemá s láskou nic společnýho.“

„Nenávidím tě!“

„Proč? Není to nic nenormálního. Nevěra na nevěru padá. Proč si odpírat chvilku zábavy?“

„Nenávidím to čekání, zatímco ty…“

„Nic tě nesvazuje, vyber si vhodný objekt a splyň s ním neuhasitelnou vášní. Pak se ke mně vrať, jako já se vracívám, protože jak víš, miluji tě. Nechci tě ztratit.“

„Tvý argumenty ospravedlňující zahejbání na všechny strany mě nepřesvědčily. Dál trvám na faktu, že jsi úplně obyčejnej děvkař, co umí dobře mluvit.“

„Nepřeháněj, na všechny strany nejedu, nejsem teplej.“

„Kdo ví, kam tě bouře odplaví.“

„Fajn, můžeš si za to sama. “

„Za co?“

Podíval se na ní tím výrazem, aby se blbě neptala. Ano, věděla. ONA! Smířlivě odpřisáhla, že nese vinu. Místo služby hlídače domácího štěstí se dvakrát za rok polévala vlnami osamění u španělského pobřeží na dovolené s rodiči. Odháněla snědá a urostlá těla v rolích vyslanců obtěžujícího hmyzu. Na líbivé úsměvy se mračila, na přátelská gesta pyšnila a na doteky zuřila.

To všechno, aby snad náhodou nevypouštěla „naději“ na úspěšné seznámení s novými možnostmi a bože, aby neporušila, to chytlavé, po dnešním svolení, pouze své „NESMÍŠ!“

Nesmí být jako on! Obalovat hříchy hluchotou a slepotou. Co je vlastně hřích, když nevěří na Bohy ani na zatuchlé myšlenky stoupenců sekt?

Milovala moře a zvířata….

A on?

„Odpusť lásko, čím to smázneme?“

Truhlou. Zavři ženu do unikátu z minulého století a najdi ji uvnitř s pokladem v klíně. Zapomněl? Plná náručí, rozesmátá fantazie, korálové útesy, nafintěné plesy, karnevaly, azurová rána, růže z papírových kapesníků, gejzíry omamných moků a nakonec hluboké příkopy po stranách.

Řve! Chce, nechce, neví! Sakra, neví! Dej rozhodnutí čas. Čas? Po hodinách šlape, minutám se šklebí, dny spojuje svorkami do řetězce, aby kdykoliv zazvonil s žádostí o osvojení, dveře nevybíraje. Jenže ona? Samota je zlá…..

Samota vyklíčí a roste rychleji než plevel za vydatných dešťů v tropech. Nemohla by volně dýchat za všetečných otázek zvědavého ženského okolí kancelářských supic, co rozežírají mršiny života s dávkou pořádné sladkosti. Dortík cizího neštěstí pomůže každému ke vlastní bezvadné stabilitě na prknu položeném na zemi, zakrývající vlastní odpad.

Klepe se a ptá, co je to nevěra? I s ní ji miluje! Miluje!

Hřích je když nevybíravě miluje, co pod ruku přijde. Jak se má ale orientovat v ceně uschlé trávy? Obstaral přece odvezení do ohrady plného skotu. Na vlastní oči nikdy nespatřila ani stéblo. Hřích neexistuje! Byl sežrán!

„Mám si tedy sbalit?“

„Miluju zvířata a moře,“ šeptá vystrašeně. On se vítězně pousměje.

„Bezva, zoologická nás minule taky zachránila. Zvu tě, lásko a pořádně si to osladíme.“

Odpuštění!!! Tíha druhého odpuštění ji rozklepala k večeru. Hlava padá bezvládně na polštář. Zase řve, zajíká se, převrací z boku na bok. Drápe bílé stěny pokoje a vzpomíná na Janu.

Na plese dopravního podniku ji seznámila s řidičem linky číslo sedm, Radovanem. Přesně za tři hodiny vyměnila linku sedm za dvojku a jméno Radovan za Mirka. Stál proti ní blízko šaten kudy se vracela z toalety, usmíval se a políbil ji na přivítání osudového seznámení.

Osud, ten tančíčící zavšivený vetešník! Proč si ho nelze pročíst ve formě volebních lístků a nehodící prošrtat, rozškubat, zahodit?

„Mirek a Mirka, senza bar nalévající zamilovanou opilost z hrdliček místo hrdel. Dáš mi telefonní číslo?“

„Je v opravně.“

„V dopravně?“

„V opravně.“

„Aha, promiň, špatně slyším. Řve tu ta polka, valčík, disko. Neřekneme si to venku?“

Líbal horečně. Vpíjel se pod hebkou kůži mládí a povídal, že vysuší každou potopu. Nechala mu svou mokrost na hraní. Opřená o tmavou zadní stěnu veselé budovy, zavřela oči a vnímala ten nevyhnutelný osud, narážející do ní pravidelnými pohyby.

K pádu do slastné pasti, buď připraven!

„Ani ho neznáš a dáš mu?“ rozčilovala se Jana.

„Není na jednu noc.“

„A na kolik? Na dvě, tři?“

„Radovanovi se omluvím sama,“ povídala Janě dvě hodiny po opuštění sálu.

„Nemusíš, už odešel. Byl by blb, kdyby tady čekal. Že jsem se vůbec snažila.“

„Nezlob se Jani, chápej. S Mirkem jsme se našli sami, to je něco jinýho než když mi někoho dohodíš. Rok jsem civěla sama na stěny a najednou bác, sorry. Víš, že nejsem nějaká děvka, ale přitáhnul mne.“

„Hmm, dělej jak musíš, ale s Radovanem už nepočítej.“

Rozesmátá, nabitá energií živočišného druhu pevně obejmula kamarádku.

„Já jsem tak šťastná, působí suprově. Musím jít, odveze mě domů.“

Vrhla se do sítí vypočítavého úsměvu. Jana ani nepípla, že s Mirkem také jeden čas chodila. Kdysi. Zval ji do společnosti, psával erotické verše a zahýbal.

Za tři měsíce se plánovaně vzali a za měsíc další samovolně potratila. Neměla ani pomyšlení na sexuální hrátky s kýmkoliv.

„Mirečko, nerada bych vám nějak ubližovala, ale včera jsem zahlídla toho vašeho u baru s nějakou dívkou. Drželi se za ruce, smáli se, šeptali do vlasů a…“

„To nic, paní Přibyslavská. Šel se sestrou na dýzu, je jí sedmnáct. Víte, aby jí někdo nikam nezatáhnul proti vůli. V dnešní době potřebuje ženská bodyguarda.“

„Nevypadalo to na sestru, Mirečko.“

„Ale jo, ona je trochu živější.“

„Byla to cikánka.“

„Cikánka?“

Ztuhla a pracovní doba se stala nepoužitelným předmětem. Cikánka, cikánka. Bože, představovala si jen takové ty lehké u silnice, žádnou slušnou. On? Mirek?

Odpuštění. Označila ho jedničkou až později. Pravda se kutálela v podobě slz po koberci a když vysávala a čistila, zjistila jediné – nese vinu! Nedostávalo se mu základní potřeby a hledal jinde.

Uběhly tři roky, sem tam obdržela anonym či v telefonu podivně zašramotilo a cvaklo. A pak si jednoho dne přikráčela taková štíhlá na vysokých podpatcích, s pusou ukřičeně červenou a s tetováním prsaté okurky na levém rameni. Přežvykovala s úctyhodným čestným vyznamenáním skotu a suveréně se ptala.

„Je Mirek doma?“

„Mirek? Není.“

„Hele, hlavně mi nezabouchni, jsem jeho nastávající, když ty jsi taková mrcha.“

„Mrcha?“

Odpuštění po třetí! Sedí v soukromí tyranů. Z umělé palmy na ni křičí otlučený skvost z bazaru. Z druhé strany zírá plakát velbloudí karavany a naproti tomu všemu sedí Mirek, kouří startku za startkou a mektá uměle anglicky.

„Sorry. Sorry, lásko.“

Klepe se mu ruka, popel padá do klína. Kdyby mu tak shořelo mužství!

Tsss, pohořel, ohořel, shořel! Pohřeb se blíží.

„Tak co? Hlavně nebuď sprostá, nebuď sprostá, slyšíš? U ženských nadávky nesnáším.“

„Jasně, chlapi mají výsadní právo na všechno.“

„Omluvil jsem se ti, né?“

„Mám říct, miláčku nic se nestalo? Vtisknout ti něžný polibek na čelo, nos a vtěsnat jazyk do pusy. Rozehrát uvnitř techno a Vivaldiho Čtvero ročních období zároveň? Přesunout se na šíji, níž, níž ještě níž. Ááách!“

„Přestaň, jsi nechutná.“

„A v nechutenství u mezinoží prohlásit, skvělé, výborné. Jak nám ty milostné promenády dodávají šmrnc.“

Bezva minulost, ještě báječnější přítomnost a budoucnost ve hvězdách…

Dnes po páté! Škrábe se do kopce k bráně děčínské zoologické zahrady stále udupaná vysílením po včerejší ubíjející diskuzi.

„Slíbil jsi, že se to už nestane.“

„Mýlíš se, nesliboval jsem nic. Tentokrát ne. Nesnášíš lež a já už za sebe neručím. Tuším, že se to bude nejspíš opakovat. Snažím se, fakt se snažím o věrnost tobě po boku, ale nezvládám to. Potřebuju helfnout.“

„Jak se proboha pomáhá s ukončením záletů? Mám si vzít plácačku a odhánět ty milenky jako mouchy? Kšá kšá kšá kšááááá….“

„Zajdeme do Zoo?“

„Proč?“

„Neříkej, žes zapomněla.“

Nezapomíná. Červené sukénky nepatřily vlčím mákům nýbrž gangu dlouhonohých ždímaček naturalistických chutí. Jedna měnila podivné tváře z neceséru. Druhá vibrovala pod stromovou alejí v krajnicové části. Třetí šišlala s lízátkem v puse. A ona? Buchta co pod utěrkou kyne. Ten kus plátna pomalovali mřížovaným pletivem s nápisem „Dokud nepřijde, nevylezeš!“

Ano, přesně tak. Krčí se v koutě, řve, třese se nespravedlností a sotva se ON uráčí k návratu, nastaví ruku k odpuštění, které ji již tolikrát roztrhalo srdce na kusy.

Divá zvěř v klecích. Odpuštění? Komu odpustí rozhodnutí uvěznění? Dříve zapomenou nežli dojdou pro jinou pravdu. Zvyk je železnými mřížemi. Sedí si spokojeně uvnitř, tlachá, plete, kroutí vlasy a když zámek vydá otevírací zvuk, vděčně padá do náruče miláčka.

„Miláčku, nemohu bez tebe žít,“ šeptá vyděšeně.

„I já,“ oznamuje on se zbytky rtěnky řady Sex actor na tvářích, s rozbitým poklopcem, s nenáviděnou vůní přemnožených nočních paktů a s mlasknutím, kterým dává najevo, jak rád by povečeřel.

Večeře má jeden chod – zaskřípění noh židle a tři nechody – šeptavé polemizování, hlasité krájení a hluchou ránu na stůl: „Rozvedeme se!“

Rozvedeme, rozvedeme…někdy ano.

Popadá dech, aby ten dnešní kopec ke zvěři vyšlápla. Ruka drží ruku, úsměv evokuje úsměv, láska se vpichuje do žil koňskými dávkami.

On přece není zlý. Má ji rád! Akorát se jeho způsob lásky liší od chtěného a ctěného pro ni. Tyto protiklady se nemohou přitahovat. Kam s ním hodlá po boku dojít?

Pozoruje ho, jak platí u pokladny dvakrát šedesát a galantně přikupuje pohled želvy na podporu jejich záchrany. Zasměje se dětem sedícím na písku a klukům hádajícím se o zmrzlinu za čtyřicet kaček. Vysokohorská přirážka! Vysokohořké uculování.

Míjejí vodní ptactvo v podobě kachen a hus. Pozdravují želvy. S přilepeným obličejem na skle u medvědího výběhu se objímají a šeptají:

„Lásko, to je nádhera.“

Nádhera nádherná! Klepe se jí ruka a neví z čeho. Nejspíš příliš křečovitě držela tužku nad rozvodovými papíry a kvůli tomu nedokázala tu směšnou žádost vyplnit. Chce slyšet, že ho také miluje. Laškovně mu povídá, že až si to zaslouží.

„Sloužím přesčas,“ hlásí on, ale hned přejde na pochvalu slunečného počasí, protože tuší, že přesčasy si vykládá úplně jinak než v posteli manželské.

Následuje tichá prohlídka cizokrajného ptačího stanoviště, kozí krmení, veverky, rybářské kočky, kozy, bažanti, morčata, králící, vlci, opice.

Déle se zastavili až u oslů. Jedno dítě se tam s otcem šíleně smálo a ona se také šíleně rozesmála a ptala:

„Vyplníš rozvodové papíry?“

„Já? Proč? Nesmiřujeme se dnes?“

„Uděláš to?“

„Nechci se rozvádět, chci si tě udržet, Mirko.“

Odpuštění! Kolik čísel dostane? Za pětku nasadí nulu, oslaví stříbrnou, zlatou a diamantovou svatbu s kočkami pro pořádný flám. Se smyčkou na krku.

Uvolňovat a povolovat podle návodu k obstojnému dožití, prosím!

„Vyplň je, já nemám sílu, rozumíš?“ prosila se slzami v očích.

„Miruš, nemusíš. Nedělej nic, co ti jde proti srdci. Kašli na řeči lidí.“

Kašli! Kašli na nájezdy důvěrnic. Ona, vidíte ji? A další Ona! A další…..Manžel ji zahýbá a nechá si to líbit. Asi je stejná, kdo ví s kým se tahá.

Pustila ruku v ruce, opustila úsměvy i pláč a rozeběhla se dolů po betonové cestě. Bezmyšlenkovitě zabočila doprava a s hlavou otočenou doleva skončila na konci skelné prohlídky bručounů. Přitiskla se ke kousku nechráněné vyhlídky na huňáče a mlčela. Přikývla jedné paní na oznámení, že medvědi patří k nejkrásnějším zvířatům. Poté osaměla. Spánky vysílaly poplašné dunění. Jeden chlapec na ní z dálky mával a Mirek se právě doploužil až k ní.

„No tak, Mirko, nedělej scény na veřejnosti.“

Asi křičela, ale nemohla odpřisáhnout, že je to ona. Neručila za sebe.

„Ty za všechno můžeš. Ty! Kolikrát ti budu odpouštět. Kolikrát? Rozdáváš si to s každou, která se ti připlete do cesty…

„Mirko, neblbni….“

Stoupla si na zídku, zavrávorala, ale vyrovnala balanc. Díky výšce získala moc. Přehled. Dva přicházející mladíci se chechtali, starší paní s pánem na ni ukazovali napřaženými ukazováčky. Ano ona, ona, jen si ukažte!

„Ano já. Já. Já. Já já já já já já jááááá…….nikdo mě na nic nepřipravil, slyšíte? Nikdo! Bolí to i přes odpuštění. Hnije to uvnitř a nikdo mi nechce dobrovolně vyčistit rány.“

Mirek ji chytil za ruku a nohu.

„Neblázni, slez dolů nebo tě násilím sundám.“

„Vo co ti jde, hmm? Najednou se staráš.“

Vytrhla se mu, rozpažila ruce a nechtíc ho kopla do ramene. On se oddálil a když se jí bleskově dotkl, aby ji stáhl proti vůli na zem, letěla.

Mýlka. Ne, tento barevný motýl nelétal, řítil se do příkopu.

„On ji strčil, viděla jsem to!“ křičela jedna paní hrůzou a ukazovala na Mirka. Ten se nehýbal. Neodvažoval se předklonit a dívat na zkolaboveného letce.

„Zavolejte někdo správce, krmiče nebo kdo se o ty medvědy vůbec stará? Sežerou jí.“

„Zavolejte policii. Je to vrah! Strčil ji, viděla jsem to na vlastní oči.“

Panické hlasy zesilovaly, zaslechla houkačku, ale ta patřila minulosti. To bylo tenkrát když sletěla ze schodů a přišla o malou součást sebe. Mirek! Kterou z milých dam tam nahoře přesvědčí ke schůzce? Ne, nestrčil ji, pouze postrčil. Milé dámy, on vám zásady odpouštění vysvětlí. Umí mistrně žádat, prominete mu.

A co ona sama?

Odpuštění? Nezajímá se. Nikdy více neodpustí.

Leží nehybně na zemi, asi se již nepostaví. Ti chlupáči nejsou tak líní jak se naoko zdáli. Klamou stejně mazaně jako lidé. Zavírá oči a zpívá si rytmickou píseň….

„Medvědi nevědí, že ženy nejsou hračky drahé.

Medvědi nevědí, že nejsem zbytek od snídaně.“


přečteno: 10267x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017