Petra Nachtmanová - autorské stránky

Stanislavova pánvička

18. března 2013 23:17:00

povídka Stanislavova pánvička

Obdivovala jsem Stanislava, elegantního dobrodruha, který měl neuvěřitelné nápady a nikdo se s ním nenudil.

Obdivovala jsme ho do doby, než na country bále u Hejnic vyhrál obří teflonovou pánvičku a jelikož nevařil, používal jí jako bicí pomůcku přímo na sále, a mlátil své kamarády okolo stolu do hlavy.

Kluci se tomu smáli. Byli „tvrdí hoši“ pánvička duněla při nárazech na jejich mozkovny a neučinila jim žádné újmy na zdraví ani chytrosti. Když praštil mě, vstala jsem ze židle a upadla na podupaný parket, ozdobený ornamenty vajglů a střepů různých tvarů. S motající hlavou jsem vstávala, ale to byla jen domněnka zdvihu, ve skutečnosti jsem zase jen padala na druhou stranu a na zemi narazila hlavou o kanadu trampa Pytlíka, který vážil bezmála dvěstě kilo. Naštěstí byl galantní, říkal, že se moc omlouvá, že mě neviděl a šlápl na mě, což pravda nebyla. Držel mě pevně za ruce a chtěl mě vyprovodit na vzduch, ale já nechtěla. I s újmou na hlavě jsem věděla, že stále shání nějakou pravou holku do nepohody a nechtěla jsem zranit jeho cituplné železné tělo pohodou ze mě sálající.

Pohybem ze strany na stranu jsem se svépomocí dostávala ke dveřím ven. Začala jsem si připadat opile a něvěděla, kde jsem a kdo jsem a začala všechny kolem sebe zdravit „Čau vole“

Do té doby jsem nikomu vole neříkala a o dnešní pánvičkové noci jsem si volské potěšení dokonale vynahradila. Někteří slušně odpovídali volem. Jiní se mračili, odtahovali se ode mě a sprostě mi nadávali „ty krávo.“

Nevím, jak jsem se ze sálu dostala na předem domluvený hotel v chaloupce na seně. Byla bezhvězdná noc, nebyla vidět ani jedna moje bílá teniska. Strašně jsem se motala a po cestě objímala smrk, protože mi připomínal první tajnou lásku, které jsem nedala příležitost, jak jsem se bála, že zhřeším. Smůla mi zalepila dlaně a já se probrala díky akupunktuře z jehličí. Vylezla jsem dírou pro okno na seník a uvelebovala se s děsným rámusem. Spal tu již kamarád Dudu, který přebral jako první a šel spát sám. Moje předodpočívací procedúra ho vzbudila. Posadil se ve spacáku a zařval:

„Týý vole, už chrápej nebo…,“ nedopověděl větu a praštil sebou zpět do sena a chrněl jako rozbitý splachovadlo na záchodě.

„Čau vole…,“ řekla jsem já omráčená s umělým úsměvem a zasunula se do spacáku.

Ležela jsem, hlava se mi motala a myslela jsem, že spím na lodi, co se začala potápět. Probrala jsem se z polospánku. Nebyla tu voda, jen v krku sucho a do očí mi svítila baterka nějakýho blbečka, který se začal culit, jak chlupatá Barbie.

„Hele, holka! Znásilním tě!“ oznamoval mi stejně jako kdyby mě zvolil do parlamentu. Jenže omráčenou ženskou těžko někdo vystraší. Posadila jsem se mezitím, co si on klekal a než se stačil naklonit, začala jsem ječet neštěstím.

„Vole, vypadni jo? Kvůli takovejm jako seš ty jsem ztratila hodinky a nevím, kolik je hodin,“ dala jsem se do akce a začala štrachat ve žracáku a šustila přitom zběsile mikroteňákem. Vyklepala jsem mu do klína drobky od chleba a pak se k jeho puse přibližovala igeliťákem. Vypadal vystrašeně. Myslel si, že ho chci udusit pytlíkem a začal mumlat, že proč by znásilňoval, když mu každá první a půltá dá dobrovolně. Vyskočil nedodělaným oknem ze seníku a já na něho řvala:

„Jo dá, ale v kolik hodin, když jsem ztratila čas?“ zašustila jsem mu na cestu zase pytlíkem a on se dal do běhu. „Zajíc si hraje na chlapáka,“ zašetala jsem znuděně a praštila sebou do sena. Představovala jsem si, jak mě něžně znásilňuje. Nevypadal špatně. Vlastně vypadal moc dobře, a dalo mi práci, abych na něho zapomněla a nešla ho hledat do hlubokého lesa. Nakonec jsem ale usnula. Co s krasavcem, co se bojí málovážících uměle vyrobených věcí? Co s krásným znásilňovačem, když jsou téměř všichni kvalitní a krásní znásilňovači prolezlí nemocema a já chtěla být čiperka až do dalekého stáří a ne pouze označená viroušovka, díky příliš zasněným očím, které neposlouchaly předsmrtelné bušení srdce včas.

Ráno jsem se usmívala. Nevěděla jsem sice, kdo všechno byl vůl a koho jsem pošpinila nebo uctila tímto oslovením a jestli se krásný znásilňovač dostal ze šustícího strachu, ale byla jsem v okolí nesmírně populární a známá, protože mě všichni zdravili a říkali „Čau krásko od vola“

Jen škoda, že nikdo neměl tušení, kde jsou moje hodinky, protože každýmu, kromě mě, bylo šuma fuk, že čas utíká bez vysoké sledovanosti a že ručičky budou smutné bez pravidelného užívání.


přečteno: 10711x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017