Petra Nachtmanová - autorské stránky

Barevné pětilístky

19. března 2013 13:50:00

Barevné pětilístky

Desetiletý Jakub nikdy nedal na to, co mu matka nakázala. A tak, když mu před rokem začala kázat, že do lesa nesmí dál než ke krmelci, přísahal, že se musí dozvědět proč.

Až teprve dnes měl příležitost dojít nepozorovaně sám až k malířově chalupě. Baba Zelnovská se pokaždé pokřižovala, když se jí ptal na tohle nebezpečné místo a říkala mu, že je děsivé kvůli malíři, který místo červené barvy maloval krví ze zatoulaných psů a později používal krev lidskou.

Moc se chtěl poznat s tímto člověkem. Všechno zlé mu připadalo legrační, ale Zelmovka ho zklamala zprávou, že hrůzný malíř už nežije.

„Ale k tý chalupě nechoď, Kubíku. Kolem ní něco visí ve vzduchu a je tam spousta negativní energie.“

Tahle novinka ho nastartovala k činu. Dnes se tam sám vydal na průzkum, protože rodiče odjeli k babičce a jelikož se už týden choval záměrně velmi vzorně, nemusel s nimi.

Návštěvy u ní byly za trest. Přilepený ke dřevěné židli v kuchyni nesměl ani pípnout a pomalu se bál zvednout i na záchod, aby neudělal něco nepřístojného pod přísnými pohledy rodičů.

Máma mu říkala, že babička má slabé srdce a i troška vzruchu ji zneklidní.

„A budeš mít její smrt na svědomí, když něco provedeš!“ To si na triko vzít nechtěl, i když si občas potajmu přál, aby natáhla konečně bačkory a nemusel k ní jezdit.

Ke krmelci došel bez mrknutí oka, tady to znal. Poté sestoupil z lesa několika kroky na kupodivu nezarostlou cestu. Ušel přibližně kilometr a byl tu. Před ním čněla stará chalupa se dřevěným plotem.

Na první pohled nic zvláštního, jen stará barabizna a mrazivé ticho. Pomalu vstoupil do pootevřené branky. Zaskřípala. Rozlížel se po šedivé zemi bez trávy a stromů.

„Vypadá to tu chcíple,“ pronesl nahlas a zalekl se rány, díky náhle zvednutému větru, který začal bouchat dveřmi od domu. Vystoupal k nim tři schody, otevřel je a vstoupil dovnitř. Zvědavě se Rozhlížel kolem sebe a vydechl úžasem: „Tedy to je něco!“

Místnost byla plná obrazů, ale jiných než viděl a znal. Na stěnách visely tužkové obrysy připravené k vymalování. Tyto obrysy měly skutečné rámy obrazů, ale podkladem nebyl papír, plátno či zeď, ale jen obyčejné nic, vzduch. Uprostřed místnosti stály stojany, které byly tím samým – vzduchovým obrazem.

Říkal si, že je to jako omalovánky, které měl sám vymalovat, ale tady nebyly barvy. Jakými barvami se vymalovává vzduch? Pokrčil rameny.

„To jsou mi věci,“ usmál se a chtěl si sáhnout na jeden obrys. Zaujal ho, vypadalo to jako sova sedící na nějaké hromadě. Sotva však přiložil prst propadl se do ničeho, do vzduchu. Tohle mu zajímavé nepřipadalo, na nic mohl sahat i doma v pokojíku. Podíval se za stojany a všiml si zadních dveří vedoucích do druhé zahrady. Přes dveře byl naobrysovaný velký nápis: „Barvy se vpily do zahrady!“

Jakub se pousmál.

„Jo, potřebovalo by to tady vymalovat.“

Otevřel si a opět zíral s otevřenou pusou.

„Páni, to je něco.“

Nalevo od něj byla naobrysována studna, naobrysované slunečnice u plotu, strom a plechovky od barev. No a to jeúžasnější bylo na pravé straně, tam byla zem celá pestrobarevná. Šel blíž k té nádheře. Rostly tu pestrobarevné pětilístky. Sedl si a jeden si utrhl. Každý pětilístek měl jeden lístek celý krvavě červený a ostatní čtyři byly mnohobarevné od každé barvy trošičku. Natrhal si jich plnou hrst. Myslel na to, jak bude Markéta koukat. Občas spolu hledali čtyřlístky a pětilístek byl opravdu vzácný a ještě k tomu celý barevný. Markétu měl jako jedinou holku rád, i když se u ní střídaly nálady. Jednou se chovala příliš vzorně a podruhé byla pro každou lumpárnu.

Otočil se směrem ke dveřím a leknul se. V pravém rohu u zdi stál obrys mužské postavy. Byla to malířova postava, protože v ruce držel štětec a ve druhé měl nějakého ptáka.

Chvilku ho pozoroval, jestli se nebude něco strašného dít, ale nestalo se nic a tak se rozhodl, že to pro dnešek stačilo a utíkal odtud pryč.

*

„Podívej,“ chlubil se hned druhý den Markétě pětilístky, které si založil do učebnice.

„Pětilístky! Jejda a tolik. A proč si je přemaloval?“

„To já ne, takhle rostou.“

Samozřejmě mu nevěřila a tak jí vyprávěl o malířově chalupě a že jich tam roste plná půlka zadní zahrady a jestli se nebojí, aby šla s ním. Markéta souhlasila a šla.

Vydali se tam v sobotu. Poznal na ní, že se trochu bála. Sama se přiznala, že ty obrysy jí naháněj hrůzu, ale chtěla pětilístky a překonala strach.

Každý si natrhal plnou hrst a vraceli se zpět. Když stáli u předních dveří, zalíbil se Markétě jeden obrys.

„Hele, to je pěkná slunečnice, ale lepší by byla barevná, viď?“

Přiložila na její obrysy jeden pětilístek a objížděla ty vzduchové čáry.

„Vidíš to? To je věc,“ rozzářila se a Jakub koukal na ten zázrak. Slunečnice začala dostávat barvy a jakmile obtáhla poslední čáru, byl slunečnicový obraz skutečný a barevný. Kolem slunečnice byla dokola duha a desítky much, který kazily tu květinovou krásu.

„Viděl si to?“ křičela ještě jednou.

„Viděl, je to pěkný, viď? Ještě vymalujeme nějaký jiný, když už jsi začala. Taky si to chci zkusit.“

Šel k sově, kterou si prohlížel minule. Sova seděla na kupě. Malováním vyšlo najevo, že kupa byla plná mrtvých ptáků. Vybarvovali pětilístky hrůzostrašné obrazy. Hlavu psa a pod ní pohár, do kterého stékala krev z hlavy. Dalším obrazem byla šňůra na prádlo a na každém zde pověšeném kousku trička či košile byl obráze krysy na novorozeneckém těle.

Každý pětilístek vystačil na jeden obraz, pak se ztratil. Jednoduše se vypařil. Ale v zahradě jich bylo hodně.

Markétě se už přestalo líbit vybarvovat ty hrůzy a chtěla jít domů.

„Tak počkej, ještě tenhle. Vidíš, tady nic hrůzostrašnýho není, je tu desítka. Desátý pětilístek máme na vybarvení. To je zajímavý.“

Pod desítkou byla postava, ale ta nešla vybarvit, zůstávala obrysem pod číslem. V okamžiku, kdy Jakub vymaloval poslední tah se ocitl v jiném světě, ale ne tak úplně jiném, byl na stejném místě, jen tu žádné obrysové obrazy nebyly, ale barevné. Nebyla tu ani Markéta a tak ji začal hledat. Vešel do zadní zahrady, kde rostly pětilístky a všiml si, že malíř je živý. Malíř stál a maloval svůj další obraz. Pták, kterého držel v ruce byl mrtvý a v jeho krvi si namáčel štětec.

Malíř se pousmál. V očích se mu místo panenek točily dokola barevné pětilístky.

„Nová barva mi přišla, to jsem rád,“ zachechtal se bouřlivým smíchem.

Jakub se polekal a běžel zpět do místnosti. Nemusel mu nikdo vysvětlovat, co to znamená nová barva, dopadl by jako ten pták v jeho ruce. Markéta na něho zděšením volala.

„Jakube je tu z tebe jen obrys. Jakube, nehraj si se mnou. Musíme domů. Já už chci domů. Pojď pryč.“

„Ale já jsem celý, nejsem obrys. Malíř se probudil a maluje nový obraz. Prý se mu bude brzy hodit nová barva. Moje krev. Vidíš, jak jsou všechny obrazy vymalovaný? I na zahradě strom a studna. Všechno už je normální.“

„Nene, Jakube. Jsou tu pořád jenom ty naše obrazy, co jsme vymalovali a ty jsi navíc obrysem.“

Jakubovi zapřemýšlel. To on byl v jiném světě. V barevném světě, který byl malířův. Obrysový svět byl skutečný a v něm byla Markéta. Polekal se. Nebude trvat dlouho a malíř si pro něho přijde.

„Markéto, pomoz mi. Prosím tě, pomoz!“

„Ale jak?“

„Zkus mě vymalovat. Nejsou tady naše obrazy, co jsme vymalovali. Přenesli jsme je do našeho světa. Snad se to podaří i se mnou.“

Markéta ho rychle vymalovala a on byl zase na zemi, kde se narodil a žil. Navíc byl v bezpečí, mimo malířův dosah. Utíkali odtud rychle pryč se zbylými pětilístky v ruce. Věděli, že sem se už nikdy nevrátí.

„Ještě že jsi nevymalovala také nějaký obraz s číslem. Zůstali bychom tam oba s ním a nikdo by nás nedokázal dostat zpět,“ povídal Jakub při běhu Markétě.

V místnosti bylo obrazů s čísly daleko víc a pod každým číslem byla naobrysovaná postava člověka. Nejspíše všechny sloužily ke stejnému účelu, ke zneviditelnění a přenesení se do jiného světa. Nehodlali to více zkusit. Dokonce ani odvážný Jakub si netroufal.

 

O týden později

 

Na návštěvě u babičky musel opět sedět jako přikovaný k židli. Usmívala se na něho.

„Něco jsem ti koupila, Kubíčku.“

„Děkuji, babičko,“ poděkoval slušně jak se patří, ale jen co se babička vzdálila, protočil panenky hrůzou, co to zase bude. Ona mu nikdy nedarovala to, co by sám chtěl.

Dostal omalovánky a pastelky.

„Nevymaluješ pro mě něco? Třeba…,“ vzala do ruky omalovánky a začala jimi listovat, „třeba tohle ovoce na proutěném košíku.“

Přikývl a začal poslušně malovat. Švestky modrou barvou. Hroznové víno zelenou barvou a jablko chtěl vymalovat červeně, ale jakmile vzal do ruky červenou pastelku, začalo se s ním něco dít. Upřeně se díval na svoji babičku.

„Co se ti stalo Kubíčku? Není ti špatně? Něco barevného se ti točí v očích. Počkej vezmu si brýle a podívám se na to.“

Nestačila vstát. Jakubovi se v očích točily barevné pětilístky, ty ho dohnaly k činu. Vzal si z poličky u stolu jehlu zabodnutou v jehelníčku a prudce píchnul stařenku do ruky. Vytryskla jí krev. Pak řekl zvláštně hrubým hlasem:

„Potřebuji novou červenou barvu!“


přečteno: 10747x   komentářů: 0

Komentáře


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
třista osmdesát jedna:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017