Petra Nachtmanová - autorské stránky

Soví Jerr

19. března 2013 13:51:00

povídka Soví Jerr

Blížil se západ slunce. Dva mladí lidé opustili rozkvetlé údolí, kolem říčky Křivice a vydali se bílopísčitou cestou vzhůru ke skalám. Pro Alenu nebylo jednoduché zdolat strmý sráz. Podklouzávaly se jí nohy o vystouplé hladké kořeny, používané jako stupínky vedoucí k vrcholu. Ani větve zasahující do úzké cestičky, nebyly příjemnou záležitostí, šlehaly ji do obličeje a jednou málem přišla o oči.

Na chvilku se ale zastavila až před nejtěžším výšlapem. Opřela se zády o kmen mladé břízky, nabírala dech a protahovala záda. Posléze si pravou rukou zastínila pohled vpřed a nevěřícně zakroutila hlavou. Dostat se tam, nebude vůbec nedělní pohodová procházka. Bude muset napnout všechny nepravidelně trénované svaly a cvičit si horolezecké dýchání.

„Petře, na který skále má bejt ten vejr?“ křikla na přítele několik metrů před ní.

„Na Athéně. Támhle,“ ukázal na kuželovitou skálu čnící v dostatečné dálce. Na zádech si nadhodil krosnu a počkal než dojde.

„Hhmm, ještěže ta prostřední. Jít o tři skály dál, tak se asi…“

Přerušil nevyřčené obavy a galantně ji za ruku vytáhl o kousek dál.

„To zvládneš, Alenko. Vím, že ti kopce dávaj zabrat, ale kdo by mě s ním vyfotil? Je to můj sen. Kdo ví, jak dlouho tam bude. Může přece kdykoliv odletět. Je jaro. Najde si milovanou vejřici a frrrr, zatouží po novým bydlení. Říkal jsem ti přece, že maj tyhle sovičky dvě až tři hnízda na střídání. Pojď, přidej. Do setmění zbejvá pár minutek.“

Zhluboka se nadechla a usmála na přítele, amaterského ornitologa. Obdivovala ho. Pokaždé vlastnil neuvěřitelné množství energie, když se jednalo o soví kamarády. Nenesla sice na zádech žádnou zátěž jako Petr, ale nikdy neměla na kopcích sílu. Dech ji zrazoval a lýtka pálila jak ohnivé slety oživených prskavek.

„Bubo bubo?“ rošťácky ho oslovila správnou soví přezdívkou a prosebně zamrkala očními víčky, když se k ní otočil.

„Copak, lasičko?“

 

„Vyprávěj mi o sovách, abych nemusela počítat kroky.“ Narovnal si brýle na nose. Rukou projel nakrátko ostříhané, řídké hnědé vlasy a souhlasně přikývl. Jestli něco miloval stejně jako Alenku nebo možná i trošku víc než jí ( to by ale nikdy neprozradil), bylo to vypravování o zvycích a umění dvanácti druhů sovího ptačího řádu vyskytujících se na našem území.

„Proto tě mám nejradši. Že nad nima znuděně nemáváš rukou. Miluji tě, lásko a ještě jednou dík, žes neodmítla noční dobrodružství do tajemných míst.“

Políbil ji na plná ústa. Odhrnul z čela neposlušně vylezlý pramínek špinavě blonďatých vlasů a zadíval se do mořsky modrých očí. Miloval všechno co nabízela, od štíhlé postavy až po nesmírnou trpělivost a obětavost. Byla jedinou dívkou, která s ním již dva roky probírala soví menu. Sovy na všechny způsoby. Znal každé zabarvení, rozpětí křídel, velikost hlavy, zvyky a zvláštnosti.

„Není zač, šla jsem ráda. Trápil by ses kvůli tomu jedinečnýmu kousku. Hryzal si nehty nudou a nenechal mě dívat na Vtipy klipy.“

„Víš, tenhle výr je zvláštní. Jasně, že má stejný oranžový oči, pohyblivý ouška na hlavě a na hnízdištích je věrný jediné paní Sovové, jako jeho příbuzní. Ale má kromě normálností i guinessovský rekordy. Prvním je rozpětí křídel dvěstě centimetrů a druhým nepředstavitelná ochočenost v přírodním prostředí. Arnošt říkal, že si s ním mohl dělat co chtěl, dával si ho na hlavu, na ruce a on sám byl jak cirkusák. Prej kdyby dostal koně, tak by ho osedlal nebo snad i drezúroval divou zvěř.“

„Nepřeháněj, Bubo bubo. Zvířata jsou čím dál chytřejší, ale vejři to zase tak daleko nedotáhli. Máte s Arnoštěm přebujelou fantazii.“

„Asi přeháněl, ale Lasičko dneska se s ním trochu blíž seznámíme. Představíme se a zeptáme, jak jde život. Proto zůstaneme celou noc. Hlavně nafotíme, co se dá. Klidně si můžeš zdřímnout, zatímco ho budu v tichosti pozorovat.“

„Vydržím se s tebou dívat. Kdo ví co bys mu prováděl,“ posměvačně se zasmála a zrychlila krok.

Během slabé půlhodinky došli na místo. Prošlapanou cestou po levé straně obešli skálu a začali stoupat po schůdné části, kde nebylo potřeba lan ani dalších horolezeckých pomůcek. Zastavili, jakmile se dostali do poloviny kamenného útvaru. Před nimi se tyčila vysoká skalní brána, kterou měli podle plánku projít a dostat se na malý plácek, kde bylo vhodné místo k čekání na tmu. Poté už jen vlezou do pukliny v nízké zakulacené skále nalevo od nich a budou na návštěvě u inteligentního výra.

Posadili se na kámen a mlčeli. Alenina vycvičenost v přírodě ji nedovolila porušit svátost ptačího území zvídavými lidskými otázkami. Arnošt jim sice povídal, že tomuhle výrovi vůbec nevadí lidský hlas a že se nevyplaší. Moc mu nevěřila. On šel přece sám. Neměl se s kým vybavovat a kdo ví jak to s tím ptákem bylo, mohl ho držet násilím.

Tma pohlcovala poslední kousky šera velmi rychle. V mírném šumu večerního větru zaslechla kromě houkání obhajující hnízdící okrsek i mnoho dalších zvuků. Nebála se. Noční zvuky byly pro les typické. Bylo již deset večer, když se přesunuli úzkou štěrbinou do skály. Vycházející Měsíc a hvězdy jim nahrávaly. Sotva vstoupili, užasli jako při premiéře očekávaného filmu. Byl tam. Seděl nehybně na zemi, v levé části malého oválného místa obehnaného kamennými velikány. Slabě pohoukával, upíral na ně oranžové oči a hýbal oušky.

„Zdraví nás, vidíš?“

„Ahoj,“ inspirovala se a vyndala fotoaparát, protože Petr již nervózně přešlapoval. Byl pohlcen nedočkavostí. Položil krosnu na zem a naklonil se k přítelkyni.

„Opravdu je ochočenej. Foť,“ zašeptal a přesunul se k výrovi. Pohladil si ho. Několikrát zapózoval. Udělala desítky snímků. Nemohl se vyhnout radostnému sdělení, že za chvíli si ho dá na hlavu. Na chvilku se k ní vrátil a sledovali před sebou div lesa.

„Je to ten nejskvělejší zážitek na světě, lasičko. Klidně už můžu umřít a nebudu litovat, že nic dalšího nepřijde.“

„Nerouhej se.“

Bavili se výrovou laškovností. Otáčel se k nim zády a zase očima. Roztahoval křídla, skládal je a k tomu si spokojeně houkal. Smáli se a připadali si být součástí soví říše. Hravé představení a spokojenost narušilo nečekaně zvýšené houkání. Lekli se. Byli donuceni si zakrýt uši ze silného zvuku. Jako siréna se rozléhal mezi skalami do vzdálenosti několika kilometrů. Během několika minut se řev opět zklidňoval. Nevěřícně se na sebe podívali. Současně si všimli pravdivého faktu, výr před nimi nebyl strůjcem hluku. Ty protáhlé zvuky houkání smíchané s výrazy připomínající: „hůůů, jerr, jerr, jerrrrr“, přicházely z druhé strany. Někdo přicházel. Nestačili pohotově zareagovat. Cítili pohyb většího zvířete. Snad vlk, kočka nebo zatoulaný medvěd? Ne, bláznili. Medvěd by se přece neprotáhl. Přitiskli se k sobě a zděšeně kousek po kousku odhalovali totožnost příchozího.

„Hůůůůůů, jerr, jerr, jerrrrr. Hůů, jerr, jerr.“

Drsný hlas sovího muže, jak se mohl nazývat, ustal. Nastalo ticho. Ani dech dvou lidí zde, nebylo možné uslyšet. Podivný, dvěstě centimetrů vysoký muž, s obličejem posetým pírky a zobákem místo nosu, se rozhlížel kolem sebe. Tmavě oranžové oči připomínaly baterky. Ouška z peří na hlavě se rozechvěla. Ruce, doposud schované pod křídly, zdvihl k nebi. Vzhlédli též. Měsíc. Byl v úplňku. Dnes osmého května byl na návštěvě u sešlosti dvou obyčejných lidí, jednoho výra a křížence s nohami obrostlými peřím. Okrově hnědá barva peří s rezavým nádechem se rozvlnila. Velká hlava a zahnutý zobák stále zdvihal k noční obloze.

„Hůůů, jerr, jerr, jerr,“ zakřičel směrem vzhůru a dívka se rozplakala na rameni mládence. Drápy uzpůsobené k lovu savců s opeřenými stojáky a vratiprstem se pohnuly.

„Lasičko, foť,“ zašeptal ji.

Zavrtěla hlavou a upustila fotoaparát na zem. Třásla se. Mlčela. Nevěděla, co si má myslet, ale nelíbilo se jí to. Chtěla zmizet. Možná si jen někdo dělal legraci, ale byla to krutá sranda. Neměla náladu na zrůdy stvořené fantazií.

„Musíme utéct,“ drkotala zuby a přitiskla se k příteli. Pevně ji obejmul.

„Dívej, je zvláštní, ale nepřišel za námi.“

„Kdo si to vymyslel? Nikdy víc s tebou na sovy nepůjdu, když si najímáš šašky na strašení.“

„Lasičko, uklidni se. Nedovedu ti to vysvětlit, ale tohle není žádná stupidní hra.“

Narovnal si opět brýle na nose. Alena byla vyplašená. Měli by odtud zdrhnout, ale když tahle smíchanina člověka a sovího řádu ho zajímala. Navíc si jich nevšímal. Dosud ne. Přišel za kamarádem, výrem. Sehnul se pro foťák, ale hned ho zase upustil až se převinul na další snímek.

„Jerr, jerr, jerrrr, hůů,“ ozval se znovu Soví muž a výr se mu posadil na ruku.

„Hůůůůůůůůůůů,“ zahoukal do ztracena a představení končilo.

Oba vzlétli. Kroužili nad skalami, bedlivě pozorováni čtyřma očima, dokud nezmizeli ve tmě.

Alena byla i tak na dně. Nevěděla, proč ji strach tolik ovládl, ale nehodlala nic zadržovat a přetvařovat se, že je v pohodě. Pohltil ji chlad cizoty. Nepřítomně táhla Petra za rukáv bundy ke štěrbině. Jemné plátno jí vyklouzlo ze sevření.

„Počkej, Alen.“

Chtěla mávnout rukou nebo něco odpovědět, ale nebyla schopná. V náhlém zmatku prchala. Křečovitě stavěla nohu za druhou a vrhala se vpřed do úkrytu před neznámým.

Jerr se vrátil. Netušila, že milovaného muže uchopil do drápů a vznesl se s ním nad skály. Po chvíli kroužení sem tam, ho chladně upustil na stěnu jedné ze skal. Stejně jako ježčí kořist, zabíjenou shozením z výše. Stejně jako nepřítele, obtěžujícího chráněné území. Petr byl na místě mrtev.

Ona běžela vpřed. Chtěla ječet, ale z úst jí nevycházel žádný zvuk. Srdce ji oznamovalo nechtěnou proměnu pohody na pud sebezáchrany. Utíkala. Ne, nikam neuháněla. Na zlato v olympijském sprintu zvedala nohy příliš pomalu. Odvíjela se jako zpomalený film. Na konci uvízla. Spletla si směr. Stála před jinou skálou a cesta mohla pokračovat jen návratem před štěrbinu. V noci osvětlené měsíčním svitem byla lovci na mušce. Znovu se odvíjela na pásce. Vlastníma nohama se zamotávala do sebe. Okopávala si kotníky. Cítila se opilcem. Soustředila se více na správné kroky. Levá. Pravá. Levá. Pravá. Obě. Obě. Obě. Nic. Kopala do prázdna. Vznášela se ve vzduchu a ze všech sil sebou mrskala jako ryba v podběráku. Vrátil se pro dívku, tak zmatenou mezi vysokými stromy. Husté větve nepropouštěly téměř žádné světlo a ona nic nezahlédla. Nesl ji nad skalami, mluvil si svou řečí.

„Hůů, jerr, jerr, jerrrr.“

Raději by si usekla uši. Raději by zavřela oči a probudila se doma v posteli s měkkými beránčími přehozy. Vyjekla. Napodruhé se jí však hlas zlomil. Sípala si sama pro sebe. Naříkala pro zlo. Nenáviděla pro neschopnost. Připadalo ji, že letí věčnost. Unášel ji do neznáma. Nesl si šedesát kilo masa, kostí a trýznivé obavy. Sevřena v drápech jako v kleštích nedoufala v dobrý konec a přece se zastavili. Snesl se na jednu ze vzdálených skal a postavil na zem u obydlené jeskyně. Byla celá. Živá a překvapená.

„Hůůů, jerr, jerr.“

Zbystřila tři postavy dětského vzrůstu mířící do jeskyně. Jerr ji nechal být a odešel za nimi. Byly to jeho potomci. Tvorové stvoření spojením člověka a sovy.

Zaměřila se na obsazené místo před jeskyní. Zavírala hrůzou oči, ale zároveň nedokázala nelitovat. Muselo se jí všechno jenom zdát. V dnešní době neexistovala tak absurdní pravda. Přistoupila blíže ke kameni s podložkou z peří. Seděla tam dívka, přesněji řečeno žena. Měla ztrhaný obličej. Vlasy barvy zralé pšenice promíchané s kousky větviček, listů a dalších nečistot. Nelidsky svítící oranžové oči zvýrazňovaly umaštěné vlasy a znetvořené uši. Žena seděla se zkříženýma nohama a upřeně pozorovala nevítaného hosta.

Alena si zakryla ústa, když si všimla té zvrácenosti. Lidská chodidla byla odseknuta od noh a místo nich byly do masa nakřivo zasazeny soví drápy.

„Co ti udělal? Kdo to je?“ odvážila se zeptat. Dívka se na ní smutně usmála.

„Přivedl si novou ženu. Zemřu.“

Zohyzděná lidská krása se rozbrečela. Alena poklekla a pevně si ji přitiskla na hruď.

„Pššš, uklidni se. Dostaneme se odsud. Znáš to tu? Já nejsem jeho žena. Najdu mýho Petra a utečeme.“

„Tvůj přítel je mrtvý, stejně jako můj. Jsem tu šest let a neměla jsem ani jedinou příležitost utéct. Jenže jsem prokletá. Chce mít víc sovátek jerrátek a já nemohu více. Dala jsem mu jen tři. Poslední těžký porod mi zabránil rozmnožovat jeho rod. Čeká mě smrt.“

Očima těkala ze strany na stranu a nechala slzy libovolně vytékat na kostnaté tělo.

„Nebreč, prosím tě nebreč. Pomohu ti. Jak se jmenuješ?“

„Narcisa.“

„Hezké jméno,“ pousmála se a rozhlížela se ustrašeně po okolí. Otřela si ze spánků krůpěje potu a zoufale se rozeběhla ke štěrbině. Naděje ji zhasla příliš brzy. Úzká chodbička ve skále vedla k další záhubě, ke stovkám metrům hladké stěny pod ní. Byla v pasti nad propastí. Byla nastávající ženou netvora. Ne, nemohla být. Páry si jsou přece věrné. Věrnost, ale mohla přetrhnout smrt.

„Jerr, jerr, jerr.“

Vracel se. Přitiskla se k chladné stěně. Do mrtvolného ticha vpadl křik a pláč. Nepatřil jí. Jerr chytil zašpiněnou ženu a odnášel ji odtud. Zaklonila hlavu a zaostřila zrak. Vzduchem se mihly další tři stíny. Děti. Letěly s nimi. Osaměla jen na moment. Sotva Jerr upustil matku dětí na tvrdé skály, vrátil se. Děti letěly lovit. Jerr měl důležitější práci.

Nebyla připravena na zvěrstvo, co přišlo. Nemohla si ani v nejhorší noční můře představit svůj další osud.

Otěhotněla hned první měsíc. Po tom strašném zážitku výměny očí a chodidel, to byl učiněný zázrak.


přečteno: 10480x   komentářů: 0

Nezvěstná blondýna - novinka již vyšla v říjnu 2017

Galerie


 

Nebeské čarování

 

Srdcový strom

Novinky

Nový autorský e-shop
Nové nakladatelství Petunky
Nové články na CountryPic.com

Kniha Karibská láska aneb Leguán na střeše vyjde v roce 2018

Magazín Sova

Vydané knihy

Kniha Dieta krajkového prádla vyjde v roce 2018

Najdete mě i na FB

Napište si o recenzní výtisky!

Západ sluníčka

Čtení na pokračování online

E-knihy Petra Nachtmanová

Moje fotogalerie a články o cestování najdete na CountryPic.com

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 11. 2017